Špionážní thrillery z Blízkého i Dálného východu jsou už definitivně "in". To co vám zatají na CNN, to vám milerádi nakukají hollywoodští filmaři. Teď se nechal lákavým tématem svést i Ridley Scott, kterému kdysi učarovala bitevní vřava v Somálsku (Černý jestřáb sestřelen). Labyrint lží se odehrává napříč Zeměkoulí a není v něm nouze o kvílející pneumatiky a explodující hlavy, případně jiné části těl nebo domů. Fanoušci akčních historek z rukávů popcornových superagentů by ale tentokrát měli držet trpělivost na uzdě. Labyrint lží je totiž především o zdržovací taktice.

Ta neblaze funguje hned v několika rovinách. Kvůli pečlivému utajení zápletky a jakýchkoliv detailů splakali producenti snímku minimálně v Americe nad vejdělkem, a pokud se v Evropě nevydají na protestní pochod fanynky božského Lea, bude zřejmě Labyrint komerčním průšvihem. Popohnat by si ovšem zasloužil i samotný děj. S vysvětlováním situace si tu nikdo hlavu příliš neláme - ti zlí vyhazují do vzduchu nevinné lidi, ti hodní se musejí trochu ušpinit, aby jim v tom zabránili. DiCaprio to bere doslova, takže se neholí, nemyje a sexuálně nežije, takže tolik varování pro patnáctileté dívky. Tenhle film skutečně není pro vás, ostatně i Leův nadřízený v podání Russella Crowea není moc ve formě. Zatímco Leo nastavuje kůži (notně potrhanou šrapnely, noži nebo vzteklými psisky), taťka Crowe řídí celou operaci s cigárem v hubě a vlastním synem v náruči.

Představuje ten Západ, který by chlápci s nedočkavým prstem na spoušti nejraději nechali zmizet ve žhnoucí rudé kouli. A moc dobře to ví. Na prezentacích nešetří medovými slůvky, ale když jde do tuhého mění se jeho rozkazy v palebnou sílu, která ničí životy nepřátel i nejbližších kolegů. I DiCaprio chápe, že to všechno o nalezení hranice. O tom, kam lze zajít, aby vám to prošlo... koho můžete podrazit, aniž by vám to oplatil... s kým se můžete spolčit, aniž byste ráno našli kudlu v zádech. To všechno jsou pěkná témata, ale scénář Williama Monahana z nich těží příliš zdlouhavě. Žádné zkratky, žádné oslí můstky, takže Leovy svaly dostanou pořádně zabrat, než přijde na řadu ten nejdůležitější.

Jako by se mu po hodině snažení rozsvítila nad hlavou žárovka. Proč nezkusit podrazit všechny dvojnásobně a pak to svést na někoho úplně jiného? Genialita hodná žáka třetí třídy, vypocená po velmi opatrném črtání situace, které je naštěstí podepřeno velkorysou výpravou (výbuchy jsou oslnivé, honičky dynamické, obrazové filtry v plné pohotovosti) a snaživými herci. Zejména Mark Strong jako šéf jordánské tajné služby zastíní jak snaživého DiCapria, tak trochu přešlapujícího Crowea, který tentokrát nemá příliš prostoru na rozehrání a možná teď někde lituje, že kvůli roli nabíral dvacet kilo. Právě Strongovo charisma dává částečně zapomenout na to, že Monahan s klíčovým zvratem otálel celou hodinu, aby jej pak během několika minut vystřílel do prázdna.

Což je průšvih kapitálnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Labyrint lží není o velkých pointách, ostatně svou povahu prozrazuje už samotným názvem, ale Monahanovi se vlastní zbrklostí začne všechno hroutit pod rukama, až se i sebejistý řemeslník Ridley Scott ocitne pod tlakem. Jeho pěšáci náhle ztratí směr (resp. cíl) a začnou panikařit, což vyústí v potvrzení několika mocných klišé, za něž by se možná nestyděl akčňák s Van Dammem, ale která inteligentnímu thrilleru definitivně odpírají členství v Menze. Jak z takové situace vybruslit? Peter Berg se z pointy v Království doslova vystřílel. Prostě nechal všechno vybouchnout a ohlušený divák se přestal po hlubších myšlenkách pídit. Scott si ovšem není vědom toho, že by někde špatně odbočil a tak vede snímek do finále krotkým tempem a nechává diváka otupěle čekat na konec titulků. A to... a to... a to má jako být všechno?

Ano, Labyrint lží po otevření šumí jako kvalitní šampaňské. Je z těch nejlepších ingrediencí, ale jeho chuť budete lovit až do poslední minuty a pak možná zjistíte, že všechny bublinky stihnuly vyprchat v rekordním čase. Skvěle natočené, skvěle odehrané, ale tak zoufale mělké. A teď skutečně nemluvím za Sdružení autentických filmů, Labyrint totiž podkopává důvěru diváka nikoliv ohýbáním skutečností, ale nevyjasněnými motivacemi postav. Jen Mark Strong má dostatek přirozené autority k tomu, abyste pevně uchopili jeho charakter. DiCaprio místy sklouzává do nechtěné naivity, Crowe se tváří každou chvíli jinak a příběhem se proplouží na úkor dalších, mnohdy až zbytečných postav (např. celá milostná linie mohla být vyškrtnuta, takhle film nebezpečně připomíná Spy Game, pro změnu od Tonyho Scotta).

Ale to bychom mohli lamentovat ještě dlouhé hodiny. Labyrint je přesně ten film, na který v hospodě celý večer nadáváte, ale přesto ho jako celek nemůžete úplně odstřelit. Stojí totiž přesně na hraně mezi prázdným řemeslem a filmem, který by tak moc chtěl něco sdělit, ale vlastně neví co. Existuje pár důvodů, proč se na tohle tápání moc hezky kouká. A přesně tolik pro to, abyste si tuhle nedotaženou šarádu odpustili. Cílem recenze je vás někam poslat. Buď do kina nebo... prostě jinam. Já to risknu a přece jenom vás nasměruji do polstrovaných sedaček. Ne kvůli DiCapriově tvářičce nebo Scottovým megapráskům (žádné CGI, poctivý semtex), ale právě kvůli těm hospodským debatám. Tentokrát stojí za to, ať už jste v roli útočníka nebo obránce.