„Přesadíme túje a vyrazíme si na výlet!“ láká Krtek, tedy, pardon, dobrácký Josef svou rodinu. Má totiž co napravovat – vinou svého perfekcionismu, obětavosti a neochoty nechávat své zaměstnance dřít po skončení pracovní doby totiž ve svém zahradnictví zůstává tak dlouho, až jej děti skoro nevidí. A přitom o ně tu jde především, pro ně to všechno děláme, no ne?

Tak zhruba vypadá uvažování filmového Josefa Roušala, který jako by vypadl z budovatelských snímků 50. let. Jde totiž o všestranně dokonalého hrdinu, jenž jde ostatním příkladem a nese prapor spravedlnosti navzdory byrokratické chobotnici, jež si ho neprávem dobírá. Jediným nedostatkem tohoto morálního majáku je tedy přílišná pracovitost, a když už jako zarytý abstinent naklopí štamprlku vodečky, je to v zájmu utužení týmu s přátelskou vrátnou, pravděpodobně skrytou alkoholičkou.

Krtkův svět: FOTOGALERIE

Ale to trochu přeskakujeme – ostatně zcela v duchu tohoto filmu. Ten na ploše let 2009 až (zhruba) 2023, během čehož Roušalovy děti zestárly podobně jako Tom Cruise (tedy vůbec), nelineárně vypráví ryze subjektivní příběh o boji podnikavého dobráka se zlovolnými institucemi. Není divu, že tato skutečná kauza Evu Toulovou zaujala, vždyť konflikt jedince se společností je klasické modernistické téma – škoda, že v tomto pojetí jde o vpravdě kafkovské dílo zřetelně nezáměrným způsobem.

Není možné sestavit logickou časovou osu toho, co se ve filmu děje. Ještě pochopíme, že se pan Roušal v roce 2009 při návštěvě zábavního parku rozhodne vybudovat podobné místo i na svých zahradách a pozemcích, aby pražské rodiny nemusely za volnočasovou kratochvílí dojíždět desítky kilometrů. Následuje však skok zhruba o deset let později, kdy se blíží otevření parku a dokonalý geroj je ve při už se dvěma institucemi. Těch postupně přibývá, až se číslo ustálí na ohromujících osmnácti (včetně značně démonizované Městské části Praha 15, které je zjevně radno se vyhnout velkým obloukem).

Neustálé přeskoky v čase až avantgardně rozmlžují hranici mezi skutečností a surreálnem. Odkud se berou další zástupy úředníků, dobývajících se na Roušalovy pozemky právě ve chvíli, kdy musí jako vzorný otec pečovat o své nejbližší? Proč jsou flashbacky občas motivované vzpomínáním u soudu a jindy se do vyprávění protlačí jen tak? Jaktože je pro Roušala každá pokuta od úřadu likvidační a představuje existenční problém, když s rodinou žije v přepychovém domě s do detailu vytuněnou zahranou? A možná, ale opravdu jen možná hraje Valérie Zawadská dvě různé postavy úřednic, anebo snad jakési mytologické zhmotnění univerzálního byrokratického šimla, jenž se objevuje na více místech a ve více časech zároveň.

Tím však fascinující herecké kreace nekončí. Martin Kocián se objevuje jako značně nedůvěryhodný zástupce České knihy rekordů, Zuzana Bubílková bez náznaku emocí předsedá nepřehlednému soudnímu řízení a jako pederastní deus ex machina se zjevuje Bolek Polívka coby tajemný senior, oslovující náhodné děti a udílející Roušalovu potomstvu obskurní životní rady.

Snaživé přehrávání Davida Novotného v hlavní roli a Barbory Seidlové jakožto jeho filmové partnerky také ničemu neprospívá. V leckterých momentech není postavám příliš rozumět a nahodilé, dramaticky pomalé švenkování kamery rovněž nezmění zažitý dojem, že snímky Evy Toulové působí po všech stránkách amatérsky.

Oproti dosavadním, úsměvně nepovedeným snahám o romantické (či spíše lifestylové) komedie, přechod k žánru soudního dramatu s moralizujícím apelem vyznívá vyloženě obludně. Osobně nemám kauzy kolem Josefa Roušala natolik zmapované, abych se chtěl stavět na některou ze sporných stran, avšak už fakt, že někdo iniciuje a financuje takto bohapustě jednostrannou ódu na sebe samu, o něčem svědčí; a to i když zfušovanost celého výsledku ponecháme stranou.

V 75minutovém střihu je minimum scén, které by dávaly smysl anebo prostě jen odněkud někam vedly, a tato prázdnota tak přitahuje pozornost k tomu, co tam vlastně není. O Roušalových aktivitách spojených s pochybným hnutím Chcípl PES tak nepadne ani slovo, stejně tak hrdinův odpor k rouškám a očkování proti covidu je ukázán pouze z perspektivy šikany a ostrakizace, jíž musí jeho rodina následně čelit.

Když nic jiného, tyhle momenty samozřejmě nijak nezapadají do ledabyle a povrchně budované filmové postavy. Namísto pronikání pod povrch charakteru se tak musíme spokojit s Roušalovým dojetím, když jeho syn recituje báseň o důležitosti nevzdávání se, či se symbolickým vyjádřením jeho pracovitosti prostřednictvím téměř nikdy neodkládaných zelených montérek.

Přehrajte si trailer Ale už toho kopání do celuloidové mrtvoly pomalu zanechme. Dál a dál by se šlo bavit třeba o křečovitých chvalozpěvech návštěvníků Krtkova světa, kteří na celém parku zpravidla nejvíc oceňují chládek, nebo o pravděpodobně nejdramatičtějším váhání tuzemské kinematografie, zdali zorganizovat lampionový průvod. Ale šetřeme síly, těžké časy ještě přijdou – Eva Toulová se totiž rozhodla nám kazit nejen léto, ale i advent, takže před Vánoci uzříme romcomek Deník shopaholičky. Do té doby na to ale zkusme nemyslet a užít si půlrok, jak to jen půjde.