Kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem extra velký fanda filmů Taiky Waititiho, rozhodně mě však baví, jak si paličatě točí, co chce a jak mu to prochází. Každý režisér s osobitým a výrazným ksichtem se v Hollywoodu cení. A líbí se mi taky to, že se nežene po hlavě do dalších velkých projektů, ale po třetím Thorovi se vrhl na satiru z druhé světové války a fotbalovou komedii Next Goal Wins. Waititi si teď prostě v Hollywoodu dělá, co chce, baví ho to a podle všeho to baví i diváky a akademiky, protože Králíček Jojo to nakonec dotáhl až na Oscary. A já se vlastně vůbec nedivím. 

Waititiho novinka se odehrává v německém městě na konci druhé světové války. Ve vzduchu už začíná být cítit, že se Adolf trošku přepočítal a že Třetí říši teče do bot, ulice jsou ovšem pořád plné nácků v nažehlených uniformách a na náměstí se věší lidé, kteří „vůdci“ nedrží palce. Nic z toho však Johannes, jemuž všichni říkají Jojo, moc neřeší. Je mu deset a má jasno. Adolf je borec a on se nemůže dočkat, až bude kvůli jeho slávě kosit nepřátele na bojištích, ale vzhledem k tomu, že na výcviku nových členů Hitlerjugend odpálil poněkud nevhodně granát a strávil pár týdnů v nemocnici, má zatím smůlu. A o to víc se teď těší, až se z něj stane opravdový nacista. Jenže pak zjistí, že jeho maminka schovává na půdě židovskou dívku. Takovou, co nemá kopyta ani rohy a možná ho ani nechce sežrat. A i když jde o nepřítele, Jojo se rozhodne ji nenapráskat, protože by měl sám průšvih. A čím víc času s touhle „odpornou židovkou“ tráví, tím víc začíná pochybovat o Adolfových úmyslech. Jo a Adolfa má za imaginárního kámoše, to jen tak pro pořádek. 

Králíček Jojo: FOTOGALERIE

Waititi se i tentokrát nechává vizuálně strhnout, ale pochopitelně zdaleka ne tolik jako u Thora. Přesto na to, že jde do značné míry o válečný film, je jeho novinka vizuálně sympaticky střelená (samozřejmě hlavně ve scénách s imaginárním Hitlerem), má opravdu velkolepou a přitom do detailů propracovanou výpravu a hezky se a něj dívá. Kdyby režisér občas nepřipomněl, že jsme v nacistickém Německu a že o pár kilometrů dál umírají lidé, celé by to mohla být taková ta laskavá retro podívaná jako třeba Po strništi bos. Jenže Waititi se vyloženě vyžívá v tom, jak Králíček Jojo přeskakuje z jednoho žánru do druhého. 

Malý Roman Griffith Davis je v hlavní roli excelentní a díky tomu, že hlavní prostor tu dostává jeho mininácek, působí Králíček Jojo hlavně jako takové to klukovské dobrodružství, ale člověk má s přibývající stopáží čím dál tím víc pocit, že za všemi těmi laskavými úsměvy Scarlett Johansson a showmanstvím Sama Rockwella se schovává něco ošklivého a temného. Jojovi samozřejmě trvá, než mu jisté věci docvaknou, takže je oproti divákům v nevýhodě. Avšak o to lépe pak fungují scény, které mají působit vesele a rozpustile, ale minimálně pro dospělé jsou jen snahou utéct alespoň o malý kousek před blížícím se peklem a uchránit desetiletého kluka před pravdou, kterou by ještě nedovedl ve své hlavě zpracovat. Waititho hravost a schopnost střídat veselé a dojemné momenty s těmi krutými hodně připomíná třeba Benigniho klasiku Život je krásný. 

Díky výraznému střídání žánrů a nálad dostávají extrémně hodně prostoru herci a všichni do jednoho ho využívají na sto procent. Nominace Scarlett Johansson na Oscara je bez nejmenších pochyb zasloužená a vůbec bych se nedivil, kdyby si pro tu sošku došla. Minimálně za scénu u večeře „s tátou“ by si to zasloužila. Rockwellovi se zase povedlo ztvárnit nácka, kterého by šlo svým způsobem považovat za sympatického, ale nebudu vám tu vykecávat proč. Waititi se každopádně nechtěl spokojit s tím, že by z každého Němce v uniformě chtěl dělat jednorozměrného záporáka, což rozhodně potěší, na druhou stranu celá pasáž s Gestapem jasně ukazuje, na čí straně stojí. A jsem rád, že se nepokouší o nějaké složité sdělení, ale pointa filmu je jasně patrná a jasně čitelná – náckové jsou kreténi a komu tahle ideologie připadá byť jen trochu sympatická, tak je kretén taky. Za mě dobrý. 

Největší potíž filmu nakonec tkví v tom, že se v závěrečné části ukazuje, že Waititi si toho na sebe možná naložil přeci jenom moc a nestíhá dostatečně působivým způsobem dovyprávět všechno, co v předchozí hodině a půl nakousl. Závěr určitě mohl být emocionálně silnější a některé zvraty režisér trošku odbyl buď protože spěchal, nebo si s nimi možná nevěděl rady. Králíček Jojo mu zkrátka nakonec malinko přerostl přes hlavu, je to však něco, co se u takhle výrazných autorských filmařských osobností stát může. Nemělo by, ale může. A pořád lepší, než kdybychom dostali studiem osekané „válečné drama s prvky komedie“ natočené podle nějaké příručky pro producenty. Králíček Jojo je hodně originální a hodně zajímavý film od zajímavého filmaře. Běžte na něj.