Každý poctivý umělec, ať je to malíř, sochař, hudebník nebo filmař, se snaží o to, aby dospěl toho, že jediným svým dílem obsáhne celý svůj život, a pocit z něho. Že do jednoho počinu vloží život všech. Že vzdá hold, bázeň a pokoru veškerenstvu, které si lidi personifikovaly do osoby Boha.
Tohle všechno, se Malickovi ve stromu života podařilo. Vznik elementů, světa, života, evoluce, zrození člověka, a jeho okouzlení, mystérium, vztek, hněv, radost, krutost, moudrost, hloupost, smutek, zášť atd... Celé to uzavírá odpuštění, láska, pochopení a smíření.
Příběh není vyprávěn klasickou cestou, ale připomíná panoramatický zpětný pohled na život, jak ho popisují lidé, kteří prožily klinickou smrt. Pohled do zrcadla.
Malick svůj rukopis a tendence, které byly patrné v jeho předchozích filmech, dotáhl do konečné podoby, která mu až teď, po vzdání se starosti o diváka, dovolila plně se rozvinout a vyjádřit. Stojí tu před námi ve své genialitě, a nic se nestará o to, vidí-li ho tak i někdo jiný. ( Je to taková obdoba Marka Rothka )Tohle je jediná správná cesta!
Osobně jsem ve filmu našel spoustu paralel se svým vlastním životem. Výjevy a okouzlení raného dětství ( vše je snímáno kamerou ve výšce očí dítěte, a dost často, jakoby jeho pohledem ), před-pubertální a pubertální věk ( rozbíjení oken, zabíjení žab, a dalších klukovin, které jsem absolvoval se svým bratrem a kamarády ), až po mé zralé úvahy o marnosti a smrti. Myslím že každý tam najde kus sebe.
Po třetím zhlédnutí, jsem pochopil, že film obsahuje i spoustu symboliky, která mi poprvé unikla. Film je jí tolik napěchován, že ji člověk prostě nepobere ( např. dveře v poušti, odhozená škraboška ve vodě atd...).
To je, mimo ne-atypický syžet, důvodem, proč u spousty lidí film nepochodí. Člověk, je totiž v běžném životě otupělý, a jeho úhel pohledu si navykl být příliš úzký. Navíc se příliš spoléhá na intelekt, a ve způsobu vnímání jemnocitem a intuicí, zaostává. Takový člověk pak nebude připraven vnímat velká témata. A Strom života je o velkých tématech. Má to v názvu.
Celý snímek dokresluje krásná hudba. ( Smetanu mi pouštěla moje matka, když jsem byl dítě. A já ho poslouchám dodnes. Stejně jako Dvořáka, který hrál v předchozích Malickovích filmech. Proto se hned cítím jako doma.)
Film nelze zařadit k určitému žánru, protože svou ambicí o to, čím se snaží být, všechny žánry překračuje. Snad nejlépe jde zařadit vedle vizuálních opusů jako Koyaanisqatsi, Naqoyqatsi, Powaqqatsi a Baraka. Svým zahrnutím intimity, však možná překračuje i je.
Smekám klobouk, a Děkuji Terrenci!
425616
Každý poctivý umělec, ať je to malíř, sochař, hudebník nebo filmař, se snaží o to, aby dospěl toho, že jediným svým dílem obsáhne celý svůj život, a pocit z něho. Že do jednoho počinu vloží život všech. Že vzdá hold, bázeň a pokoru veškerenstvu, které si lidi personifikovaly do osoby Boha.
Tohle všechno, se Malickovi ve stromu života podařilo. Vznik elementů, světa, života, evoluce, zrození člověka, a jeho okouzlení, mystérium, vztek, hněv, radost, krutost, moudrost, hloupost, smutek, zášť atd... Celé to uzavírá odpuštění, láska, pochopení a smíření.
Příběh není vyprávěn klasickou cestou, ale připomíná panoramatický zpětný pohled na život, jak ho popisují lidé, kteří prožily klinickou smrt. Pohled do zrcadla.
Malick svůj rukopis a tendence, které byly patrné v jeho předchozích filmech, dotáhl do konečné podoby, která mu až teď, po vzdání se starosti o diváka, dovolila plně se rozvinout a vyjádřit. Stojí tu před námi ve své genialitě, a nic se nestará o to, vidí-li ho tak i někdo jiný. ( Je to taková obdoba Marka Rothka )Tohle je jediná správná cesta!
Osobně jsem ve filmu našel spoustu paralel se svým vlastním životem. Výjevy a okouzlení raného dětství ( vše je snímáno kamerou ve výšce očí dítěte, a dost často, jakoby jeho pohledem ), před-pubertální a pubertální věk ( rozbíjení oken, zabíjení žab, a dalších klukovin, které jsem absolvoval se svým bratrem a kamarády ), až po mé zralé úvahy o marnosti a smrti. Myslím že každý tam najde kus sebe.
Po třetím zhlédnutí, jsem pochopil, že film obsahuje i spoustu symboliky, která mi poprvé unikla. Film je jí tolik napěchován, že ji člověk prostě nepobere ( např. dveře v poušti, odhozená škraboška ve vodě atd...).
To je, mimo ne-atypický syžet, důvodem, proč u spousty lidí film nepochodí. Člověk, je totiž v běžném životě otupělý, a jeho úhel pohledu si navykl být příliš úzký. Navíc se příliš spoléhá na intelekt, a ve způsobu vnímání jemnocitem a intuicí, zaostává. Takový člověk pak nebude připraven vnímat velká témata. A Strom života je o velkých tématech. Má to v názvu.
Celý snímek dokresluje krásná hudba. ( Smetanu mi pouštěla moje matka, když jsem byl dítě. A já ho poslouchám dodnes. Stejně jako Dvořáka, který hrál v předchozích Malickovích filmech. Proto se hned cítím jako doma.)
Film nelze zařadit k určitému žánru, protože svou ambicí o to, čím se snaží být, všechny žánry překračuje. Snad nejlépe jde zařadit vedle vizuálních opusů jako Koyaanisqatsi, Naqoyqatsi, Powaqqatsi a Baraka. Svým zahrnutím intimity, však možná překračuje i je.
Smekám klobouk, a Děkuji Terrenci!
reagovat
|