O FILMU

Svíčky jsou zažehnuty, okenice zatlučeny a mobily poslušně vypnuty. Začíná každoroční rituál. Sáhněte si ve své hlavě co nejdál do oddělení filmového dětství. Co tam nahmatáte? Smrtonosnou zbraň? Slušný. Smrtonosnou past? To ujde. Terminátora? Všechno jen chvalitebné. Musíte jít dál, hlouběji... tohle jsou všechno poloviční klasiky se zelenáčema v hlavní roli. My chceme Matrixe. Johna Matrixe. Svoje protivníky má rád míchané (nedělá rozdíl mezi bělochy, černochy nebo Asiaty, prostě je řeže hlava nehlava), protřepe si je osobně a pokud jste třeba zelený baret, dá si vás k snídani. Jestli si to chcete urychlit, uneste mu dceru a pošlete ho letadlem někam do háje. Jakmile uslyšíte někde v dáli pípnutí digitálek, máte to spočítané. John Matrix je totiž bůh války. Ucítí otevřenou ránu na kilometr daleko, když mu dojdou náboje, začne po vás házet kotouče od cirkulárky, má vážně vychytanej dalekohled a jakmile si sundá tričko, začnou blednout závistí i antické sochy. Tomuhle se říká akční klasika, dámy a pánové. Veškerá možná poselství tu vytěsnily kultovní hlášky, Arnieho bicepsy a batoh plný granátů. Svět dost možná nepoznal hloupější film a jednodušší premisu, ale to provedení. To provedení zakryvá všechny potenciální díry, žehlí všechny nerovnosti a zanechává jen absolutně plochý povrch, utkaný z tisíce a jednoho macho záběru. Tony Jaa se v Ong-Baku může snažit jak chce, ale post nedotknutelného mlejnku na maso měl už od pětaosmdesátého rezervovaný Arnold. Víte proč Komando nestárne? Protože žónglování s telefonní budkou a vrhání dvoumetrového parního potrubí napříč celou místností zkrátka nikdy nevyjde z módy.

FOTOGALERIE