Kolja. Pět nenápadných písmenek, za nimiž se ukrývá klenot české kinematografie. Film, jehož poetika i dobová akurátnost představují jeden z nejvýraznějších milníků 90. let, ale i let následujících. Filmová výpověď otce a syna Svěrákových o časech, na které se nevzpomíná lehce, ale i o časech, kdy svět měl ještě naději, že se stane lepším místem. Jen málokterým tuzemským snímkům se podařilo zachytit prchavé okamžiky historických událostí s takovou lehkostí, ale současně i přesvědčivostí jako právě Koljovi. V porovnání s podobně laděnými Pelíšky sice možná tolik nezlidověl, nicméně navzdory tomu – nebo snad právě proto – zůstává suverénem ve způsobu, jakým zdokumentoval konec jednoho otřesného období naší historie.

Mohl bych teď na vás začít útočit superlativy, jak moc se Svěrákům podařilo vycizelovat něco tak složitého, jako je palčivá otázka ruské okupace nahlížená očima starého mládence, jemuž osud pověsí na krk malého ruského kluka. Jenže vy už jste si ke Koljovi dávno sami našli cestu, takže se místo toho pojďme společně ohlédnout, čím vším Kolja vlastně je a co všechno třicet let po premiéře nabízí jak dobovým pamětníkům, tak generacím následujícím. A je toho skutečně hodně!

Kolja je v prvé řadě filmařským vrcholem spolupráce Zdeňka Svěráka a jeho syna Jana. Tandem scenárista-režisér nám předtím přinesl nezapomenutelnou Obecnou školu (1991), kterou můžeme považovat za narativní odrazový můstek pro jejich ostatní dobové filmy včetně Kolji, ale také svérázného Akumulátora 1 (1994), jenž představoval na místní poměry relativně ostrou společenskou kritiku. Kolja byl jejich třetím společným dílem a bez ohledu na kvality Tmavomodrého světa (2001), Vratných lahví (2007) a dalších následných společných snímků je to právě Kolja, na kterého budeme nejvíc vzpomínat jako na pomyslné rodinné stříbro.

Zdeněk Svěrák si v něm zopakoval svou relativně tradiční roli stárnoucího, leč šarmantního chlapíka, když si sám napsal scénář „na tělo“ podle námětu filmového publicisty Pavla Taussiga. Ten si dle svých slov na sepsání scénáře sám netroufl, nicméně dodal zápletku, kterou Zdeněk Svěrák následně rozepsal s tím, že do scénáře vetkl vše, co mu ohledně sovětské okupace dlouhá léta leželo v žaludku. Kolja nemá nic společného s tvorbou Divadla Járy Cimrmana ani s bezelstným cimrmanovským dadaismem. Místo toho se Zdeněk Svěrák převtělil do role vypravěče a dobového aktéra, aby vás provedl příběhem velmi specifickým pro konec okupace a odsun sovětských vojsk z ČSFR.

Jan Svěrák potom tento příběh mistrně zrežíroval do podoby poeticky laděného snímku, kde dává prostor jak svému otci, tak mladičkému Andreji Chalimonovi, aby si k sobě hledali poměrně trnitou cestu až ke sladkobolnému konci. Kolja je Svěrákovým režijním opusem světových parametrů, jehož kvality časem nevybledly – právě naopak! Výraznou měrou k tomu přispěla skvělá kamera Vladimíra Smutného (Smrt krásných srnců, Něžný barbar), jenž dokázal obrazem vycítit hloubku scénáře a dodat mu potřebný, snad až melancholický ráz. Výsledkem je film, na který se moc pěkně dívá, ačkoli pojednává o velmi těžkých věcech.

Téma studené války a jejího konce ve východní Evropě v podání obou Svěráků nezůstalo bez odezvy ani v zahraničí, díky čemuž Kolja neunikl pozornosti americké Akademie filmového umění a věd. Zámořská kritika sice nebyla z Kolji až zas tak bezmezně nadšená, když mu (paradoxně!) vytýkala až příliš prvoplánových emocí, nicméně přiznávala mu nesporné filmařské kvality i schopnost vykreslit nezvyklou ústřední dvojici na pozadí chmurných historických událostí. Nakonec z toho byl třetí (a zatím poslední) český/československý Oscar, přičemž samotné předávání zlatého plešouna s sebou přineslo typicky českou stopu tak nezvyklou pro nablýskané pozlátko Hollywoodu.

Bez ohledu na své kvality a celou řadu ocenění (včetně Zlatého globu a nespočet Českých lvů v nejrůznějších kategoriích) však největší význam Kolji spočívá především v tom, jak výrazně přispěl k historické paměti národa. Kolja je film, který nezapomenutelným způsobem vypovídá o jednom hlubokém národním traumatu, přičemž se s ním vypořádává nadčasovým způsobem. Totiž laskavostí a vlídností. Nabízí tak divákům ohlédnutí za temnou stránkou naší historie, ale současně jim nechává nahlédnout do časů, kdy se zdálo, že zlo je na ústupu a svět bude lepším místem. Jde o pomyslný protipól ke všem filmům zachycujícím „divoké devadesátky“ (např. Dědictví aneb Kurvahošigutntág), nicméně navzdory zvolenému emočnímu tónování zásadním způsobem poukazuje na obludnost ruské okupace a podává závažné svědectví o tom, jakým způsobem se otiskla do českého národa. A my si to můžeme díky Koljovi kdykoli připomenout ve světovém formátu!