Povídková kniha Smrt krásných srnců byla jedna z těch, jejichž obsah jsem otráveně před maturitou v pochybných zákoutích internetu zhltl, aniž bych si knihu samotnou otevřel. Historických příběhů poskytuje československá literární tvorba přehršel a zdálo se, že soubor povídek Oty Pavla nenabízí nic než další náhled do toho, jak pěkně se žilo před válkou a jak strašně během ní. Film Karla Kachyni mě tak dlouho míjel, neb jsem se domníval, že stejně jako u tehdy nečteného literárního díla neviděný film mi nebude moci dát nic zajímavého. Kdybych jen věděl, jak moc jsem se ve své jinošské naivitě mýlil.

Protože není nad hluboce osobní příběhy. Smrt krásných srnců má totiž nesmírně daleko od dalšího bědování nad tím, jak jsme my, Češi a Slováci, pod tíhou nespravedlivých historických událostí trpěli. V jádru filmu je totiž jedna rodina, jeden život a jeden hluboce prokreslený člověk, jehož osudem není trpět v područí diktátorského režimu. Právě naopak. Stejně jako film zdaleka není rámován jen tragickou okupací, ani osud otce Oty Pavla a hlavního protagonisty Lea Poppera nebude nikdy určován událostmi, které mu do cesty život postaví. On sám to totiž odmítá.

Hlavní postava miluje život. Užívá si každičký jeho aspekt, svět okolo sebe vnímá jako dobrý a plný příležitostí, tuto krásu světa vůkol pak ztělesňují srnci a nedotknutelná nádhera jejich očí. Víra v okolní svět je pak znázorněna i vírou v sebe samotného. To, že se mi nedaří, přece neznamená, že se to nemůže zlomit. Leo Popper tak vždy neochvějně doufá v to, že se vítr obrátí v jeho prospěch. Donkichotské přesvědčení je mu vlastní, ty větrné mlýny nakonec přece jen musí padnout! A Kachyňův snímek toto krásným, poetickým jazykem naplňuje a divákovi předkládá v každičkém políčku.

Může se zdát, že film je zpočátku jen plejádou luxovacích prodejních seancí, které nemají jiný úkol než bavit. Jenže obrovskou roli v životě rozšafného Poppera hraje náhoda, a ta mu právě v této fázi vstupuje do života nejvýrazněji. Posílá mu totiž do života skvěle zahrané nejroztodivnější figurky, které jeho život posouvají dál. Ať už jde o výjimečnou postavu převozníka Proška a jeho věrného ovčáka Holana, akademického malíře Nejezchleba nebo doktora Václavíka, který mu prodá rybník s nejdražším kaprem ve střední Evropě, aby pak Popperovi stejná náhoda přihrála Václavíka opět do náruče. Jenže tentokrát ve chvíli, kdy si sám chce koupit ledničku, což pro něj nedopadne vůbec hezky. Náhoda tak střídavě hraje v prospěch i neprospěch hlavní postavy. Svět je živé a barvité místo.

Kachyňa ze svého snímku udělal takřka filmovou báseň. Poeticky ve svém díle plynule střídá tragiku s komedií či krásu s odpudivostí. Když se Popperovi konečně podaří užít si milostný románek s nádhernou manželkou svého šéfa, ona pláče, zatímco on se směje. Když prodlévá na ostrově uprostřed Berounky, zoufaje si nad svým osudem, na jednom břehu vidí příslušníky SS, zatímco na druhém se pasou ta nejkrásnější stvoření na světě. Ostré kontrasty se můžou potkat v jednom okamžiku - ve chvíli, kdy je prodejce na dně a musí sám kupovat vlastní zboží, mu zároveň osud přiřkne nejšťastnější náhodu, když luxem zachrání bohatého továrníka, který mu přihraje zakázky. Ještě ostřejší rozpor ale najdeme i v celkové tonalitě snímku. Zatímco optimistická první půle, kdy šarmantní zaměstnanec stoupá na vrchol, je laděna do plných světlých barev, po začátku okupace skvostný kameraman Vladimír Smutný film zabalil do chladné modři a šedi. Stále tak něco cítíme a emoční investice do postav je vyšší a vyšší.

Je to i díky výjimečnému přednesu skvělého Karla Heřmánka. Ten si byl plně vědom toho, jaké kontrasty je potřeba vyjadřovat. Zatímco v první půli snímku tak jde o odhodlaného a životem naplněného šarmantního jinocha, v půli druhé jde o stále stejně vehementního, přesto zdrchaného člověka, kterému se ve tváři zračí veškerá urputnost a tragičnost osudu, který se opět obrátil v jeho neprospěch. Heřmánek zde exceloval a Leo Popper je jeho hereckým vrcholem. Chvíle, kdy úpěnlivě prosí psa Holana v posledním zoufalém gestu, aby mu pomohl vykonat ten nejodpudivější čin, je jednou z nejsilnějších v československé kinematografii.

Touto důraznou scénou se tak dostáváme k završení onoho znamenitého příběhu o nepřekonatelnosti lidského odhodlání. Popper není tvrdý jen v otázkách ekonomiky a prodeje. Ještě tvrdší je v otázkách přežití. Dobře si uvědomuje naléhavost situace, když mu na dveře klepe gestapo a dva jeho synové mají být odvedeni do koncentračního tábora. Potřebují mít jídlo a přechovat v sobě živočišnost lesní zvěře. Přesto neklesá na duchu, opět se nepoddává osudu a jedná. Nepodléhá zmaru a statečně se k nepřízni staví čelem. Síla příběhu je v tu chvíli maximální, neboť Heřmánek musí pro přežití obětovat to, co je na světě nejdražší - krásné srnce.

Pro zakončení a shrnutí údernosti Kachyňova filmu se tak zastavme u třpytivé Berounky. Je plná úhořů, orosené malebné údolí se optimisticky probouzí a Leo se svými třemi statnými syny kráčí po jejím břehu s věrným přítelem Proškem a ještě věrnějším přítelem Holanem. Právě v tu chvíli jsou vyřknuta první slova filmu, která jej zároveň zcela shrnují.

"To je nádhera."