Dědictví je jedním z nejtěžších oříšků pro filmové fajnšmekry. Žádný jiný český porevoluční snímek totiž nebalancoval tak přesně na hraně mezi genialitou a zoufalstvím. Čas ale snímku Věry Chytilové jednoznačně nahrává. Pracuje v jeho prospěch. A ukazuje film jako nestárnoucí reflexi překotné porevoluční doby.

Kritická obec svého času filmu naložila, stejně tak i intelektuálové, ale ani u „běžných diváků“ to Dědictví nemá úplně snadné. Je to film jednou provždy rozporuplný, jelikož renomovanou režisérskou persónu české nové vlny Věru Chytilovou připomíná v hulvátském a uřvaném kontextu buranské řachandy. Jenže: Těžko natočíte film o českých křupanech bez adekvátní porce onoho křupanství. A těžko vylíčíte svérázný život vesnického zbohatlíka, jenž nemá slušné vyjadřování, úroveň a jenž je je ochoten si dovléct do domácnosti kurvu, aniž byste se vyvarovali komunálního humoru a pivních fórů.

Dědictví se téhle „pokleslé“ matérii rozhodně nevyhýbá a díky tomu líčí velmi pestrý obraz vesničky, uprostřed které se český moula Bohuš pokouší vyrovnat s náhle nabytým bohatstvím. Klaunství Bolka Polívky se tu rozjíždí naplno a zpříma táhne film jako třeskutou lidovou komedii, v níž se moula s holou řití náhle ocitne v lákavém světě navoněných hotelů, luxusních nevěstinců, továren, honosných nemovitostí a letmých promluv s Karlem Gottem. Polívka přitom září jak ve svých typických fyzických gazích, tak i během žoviálních promluv, jež se za dvě dekády stihly přetavit v nekonečné množství zlidovělých hlášek. K zbláznění vtipné jsou ale i přestřelené dramatické momenty („Irenko, vždyť já tě mám rád i bez peněz“), jež jen podtrhují výrazovou bohatost Polívkova hereckého rejstříku a rozmanitost filmu jako celku.

Spatřovat v něm jen komunální řachanou by bylo zkreslující. Po dvaceti letech je mnohem spíš vidět stále živý filmový tvar, na maximum těžící komediální potenciál herců i situací. Dědictví to ve výsledku táhne až k trefně tragikomickému zachycení doby, která přinesla ostřejší a přímočařejší podmínky k životu – a proto si zaslouží i ostřejší a přímočařejší reflexi. Satirické podtóny jsou i po letech štiplavé a postavy rozmístěné mezi kolotočem, narychlo postaveným bazénem, vesnickou hospodou a výběhem pro exotického pštrosa se pohybují právě tak, aby Dědictví zaujalo přepáleným příběhem Bohuše a zároveň obstálo jako odraz náhle změněných společenských pořádků.

Pod líbivým a lidovým obalem se schovává přesně vypointovaný obraz toho, jak do nepřipravených českých domácností dorazily západní vymoženosti, jak éra restitucí, zbohatlíků, náhlých podnikatelských úspěchů a nablýskaných novot válcovala obyčejného českého člověka, jemuž ke štěstí stačily do té doby jen pivo, Startky bez filtru, jednou za rok dovolená u přehrady a občas rychlovka s tloustnoucí pinglicí.

Dědictví prostě není jen bláznivá komedie o frndách a chlastu, ale skýtá i jedinečně plastickou připomínku raných devadesátých let, s jejich překotností, upoceným světáctvím a tedy i veškerou mrazivou směšností.