Z debutového románu zooložky Delie Owens se stal bestseller a díky atraktivnímu tématu tajemné vraždy na pozadí příběhu o dospívání se filmová adaptace přímo nabízela. A Hollywood opět nešlápl vedle – profesionálně zvládnuté převedení látky na plátno už od své červencové premiéry stihlo v amerických kinech vydělat pětinásobek svého rozpočtu. Píseň pro film složila Taylor Swift a projekt produkčně zaštítila Reese Witherspoon, což bezesporu také napomohlo propagaci, navíc není pochyb o tom, že v letošní letní sezóně nějaké to dramátko se silnou ženskou hrdinkou vcelku chybělo. Spokojenost účetních však ještě rozhodně neznamená, že vznikl kdovíjak dobrý film.

Od prvních momentů je totiž literárnost snímku až příliš patrná a divákům se možná vybaví podobně papírem šustící melodramata jako Americká elegie, Příslib úsvitu, či starší Vzkaz v láhvi a Mandolína kapitána Corelliho. Čili především vychtěné romantiky snažící se navodit dojem osudovosti, přitom však nevypovídající o ničem zajímavém. A to je bohužel případ i tohoto vyprávění z bažinatého amerického jihu.

Kde zpívají raci: FOTOGALERIE

Příběh se odehrává v několika časových liniích. Úvod nás zavede na konec 60. let, kdy za podivných okolností zemře populární místní floutek. Z jeho vraždy je obviněna svérázná dívka Kya, jež s ním měla poměr – především však outsiderka žijící sama v domě uprostřed lesa dlouhodobě znepokojovala obyvatele blízkého maloměsta svým neortdoxovním životním stylem, a tak soudní proces proti ní trochu působí jako pomsta ze strany celé komunity.

Tahle soudní linka je prokládána dlouhými flashbacky z Kyina dětství a dospívání. Během této doby ji opustila celá rodina – z izolovaného domu od násilnického otce postupně odešla dívčina matka i starší sourozenci. Představa, že by tam příbuzní nechali malou holčičku pouze s nevyzpytatelným otcem (a posléze zcela samotnou) vyznívá trochu absurdně, ovšem podobně podivných scenáristických konstruktů je ve filmu více. Některé z těchto nelogičností jsou zřejmě součástí už literární předlohy, ale filmový příběh každopádně působí velmi vykonstruovaně, což výrazně snižuje možnost diváka se na příkoří hlavní hrdinky napojit.

Vzhledem k tomu, že se vše odehrává v 50. a 60. letech, o maloměšťácké předsudky vůči etnickým minoritám či lidem na okraji společnosti není nouze. Hezky je zachycena třeba nespokojenost komunity s tím, že by jejímu zlatému dítěti v podobě fešného hráče amerického fotbalu mohla ublížit ostrakizovaná samotářka z lesů. Nabízí se i zamyšlení nad tím, jak snadno podlehne důvěřivá a emočně velmi zraněná žena okouzlujícímu manipulátorovi, který se na rozdíl od ní dokáže zdatně pohybovat na poli mezilidských vztahů. Jenže u té nabídky to také končí, snímek totiž bohužel nemá zájem tato zajímavá témata dohrávat či se jim podrobněji věnovat.

Hlavní předností snímku je tak mladá britská herečka Daisy Edgar-Jones, která už na sebe upozornila v seriálu Normální lidi či černohumorném thrilleru Fresh se Sebastianem Stanem. Nyní má dostatek prostoru, aby ústřední Kyu vykreslila s dostatečnou naivitou a citlivostí, jak se na neustále opouštěnou dívku sluší. Přesto má úlohu usnadněnou díky nahodile se zjevujícímu vypravěči, který hrdinčiným hlasem vysvětlí, jak se postava cítila, a tedy jak bychom se teď měli asi cítit i my.

Přehrajte si trailer Prostředí jižanských bažin, lesů a západů slunce je nasnímáno bezesporu hezky, snímku sluší i tlumenější barevná paleta upomínající na patinu minulosti. Jenže u té povrchní krásy to končí, a to jak v případě hrdinky, tak i fotogenické přírody. Přitom třeba bažinu jakožto místo, odkud neodtéká voda, by snadno šlo symbolicky prezentovat jako prostor, v němž nemůže životní energie volně a přirozeně plynout. Ale o to se tu nikdo nesnaží. Tým kolem režisérky Olivie Newman si vystačil s mechanicky odtažitým převyprávěním jednoho srdceryvného příběhu, které sice jakžtakž zabaví, ale nic po sobě nezanechá.