Letošní Příslib úsvitu není první adaptací známého románu. Už v roce 1970 mohli diváci vidět tuto knihu zfilmovanou, tehdy od Julese Dassina, autora slavné a dodnes velmi koukatelné Rvačky mezi muži (1955). První verze však docela zapadla, a tak proč nenatočit novou? Romain Gary totiž patří mezi velmi oblíbené francouzské spisovatele, takže o návštěvnost v kinech na riviéře nebude nouze. Liší se však tato biografie od podobných zpracování umělců, kteří u nás zas tak známí nejsou? V jednom ohledu rozhodně ano.

Mohlo by se jednat o jednu z mnoha standardně zpracovaných biografií literáta s celkem zajímavým životem. Romain Gary vyrůstal v poměrně nuzných poměrech v Polsku, následně se dostal do Francie, v jejíž armádě sloužil tak odhodlaně, až se dostal do odboje v Anglii a proslavil se jako pilot RAF za druhé světové války. Do toho napsal pár knih, tu první dokonce během válečné vřavy. Prostě hezký životní příběh, o kterém by nějaký ten nepříliš zásadní film mohl vzniknout, že. Jenže tyhle všechny motivy jsou nakonec zcela vedlejší.

Prim totiž hraje toxický a velmi nezdravý vztah Romaina s jeho matkou. Tu velmi odhodlaně (jak jsme u ní koneckonců zvyklí) představuje Charlotte Gainsbourg a pořádně vyděsí každého, kdo někdy nějaké spory se svou matkou měl (takže každého). Nina je totiž extrémně náročná, kontrolující a hrdá, nakládá na svého syna obrovské nároky a vůbec představuje jakousi noční můru mnohých z nás. V oficiálních materiálech se mluví o obrovské lásce a pevném poutu, které mezi matkou a synem bylo, ovšem v tomhle podání se jedná o velmi bezhraniční vztah, za který by matka zasloužila pár facek. Až se budete během filmu opakovaně naštvávat, vzpomenete si na mě. Takže, všechny budoucí a stávající matky – fuj fuj fuj, takhle teda ne!

Řemeslně se jedná o standard evropské tvorby. Prostředí mrazivého Polska, slunné riviéry i válečné Afriky jsou podány přesvědčivě a historickou atmosféru první poloviny 20. století bez problémů zastanou. Problémem je tak spíš 131 minut dlouhá stopáž, která se hlavně ve dvou třetinách opravdu dost táhne. Oblíbený Pierre Niney se na plátno pořádně dostane až skoro po hodině, do té doby mu však mladší herci (především Pawel Puchalski v úloze jeho desetiletého já) nedělají ostudu. Niney pak postupně přetáhne pozornost na sebe, do té doby si však každou scénu pro sebe krade Gainsbourg, která byla za tenhle výkon i nominovaná na Césara. Zdlouhavost, nuda a neoriginalita však bohužel dominují natolik, že se Příslib úsvitu výš než lehce přes průměr nevyšplhá.