Může se zdát, že kategorie filmové erotiky nemá v současné tuzemské produkci příliš velkou váhu, zvlášť když masivní nástup internetu a komerčního pornoprůmyslu v 90. letech udělal z lidské nahoty a pohlavního aktu věc naprosto běžnou až banální. Pryč je čas Faunova velmi pozdního odpoledne Věry Chytilové, stejně jako Dobrého světla Karla Kachyni a dalších snímků, kde byla erotika nejen neotřelým tématem, ale i neodmyslitelným výrazovým prostředkem pro oslovení diváka.

Na druhou stranu současná doba dala vzniknout celé řadě novodobých fenoménů, které tu a tam přilákají pozornost filmařů – v nedávné době to byla problematika hermafroditismu (Úsvit, Nikdo mě nemá rád) nebo polyamorie (Hranice lásky). Všechny tyto snímky ukázaly, že intimita a věci s ní související neztratily ani v době explicitní nahoty na prodej svůj potenciál a stále dokážou některé filmaře oslovit. A jedním z oslovených byl i režisér a scenárista Milan Cieslar (Špindl, Věčně tvá nevěrná).

Jeho aktuální snímek totiž nese název Kde končí láska a je opatřený žánrovou cedulkou „erotický/drama/romantický“. Společně s trailerem plným poodhalených lidských těl v nejrůznějších polohách mohl snadno vzbudit zdání, že se chystá odvážná sonda do temných zákoutí tuzemských ložnic, kde bude ke společnosti promlouvat dráždivý erotický podtext toho, na co většina z nás jenom tajně myslí. A je mojí povinností upozornit vás na to, že nic takového při návštěvě kina nedostanete. Kde končí láska totiž tak trochu klame tělem i duší, resp. názvem i obsahem.

Ačkoli se to s ohledem na zvolené téma zdá prakticky nemožné, Milan Cieslar natočil vztahové erotické drama, co není ani trochu erotické. Protože v něm žádnou erotiku nenajdete. Podíváme se sice na swingers party a do nějakého toho erotického klubu, ale ani tam, ani v přítmí ložnic se neodehraje nic, co by se dalo označit za smyslné či erotické. Nemyslím tím nahotu jako takovou (ta ve filmu neexistuje!), ale erotickým nábojem obdařenou scénu. Erotika jako výrazový prostředek zde prostě chybí, nebo končí ve stadiu pokusu.

Děj se totiž víc než čemukoli eroticky dráždivému nebo společensky kontroverznímu věnuje stárnoucímu šedesátníkovi Albertovi, který trpí dlouhodobou krizí, ačkoli střední věk nechal už dávno za sebou. Je nezaměstnaný, o jeho práci scenáristy nemá nikdo zájem, s manželkou se rozvedl, dětem se odcizil a bydlí v podnájmu u kamaráda a jeho milence. Matka mu pomalu umírá ve špitále, psa dal raději do útulku a ze zoufalství chodí střídavě buď do kostela, nebo ke kartářce, aby mu vyložila, co ho čeká. A dočkal se poměrně zajímavého životního zvratu – snad až příliš líbivého, pokud člověk vezme v potaz jeho životní situaci. Na swingers party si totiž našel fajn slečnu jménem Kateřina a zpočátku se zdá, že se na něj konečně usmálo štěstí. Jenže na scénu brzo přichází Kateřinin zvláštní nápad, k němuž potřebuje nejen Alberta, ale i svou nejlepší kamarádku Gábinu. A celé se to začne zamotávat. Nebo nezačne?

Problém novinky Milana Cieslara je ten, že je hrozně doslovná a ve své podstatě nemístně konzervativní. Namísto rozplétání vztahových propletenců nebo nahlížení do stinných stránek lidské sexuality (či prachobyčejné osobnosti) dostáváme vyprávění o tom, jaké problémy má stárnoucí chlápek, co si nedokáže udělat pořádek ve vlastním životě. Cieslar v roli režiséra i scenáristy nedokáže divákovi sdělit, o čem vlastně chce vyprávět – zda o mužské krizi, pokaženém vztahu s matkou, problémech se ženami obecně, nebo o problematice ženské manipulace, sexuální touhy nebo náhradního mateřství. A tak na diváka chvíli valí jedno, pak druhé, a nakonec to ostatní. A takto to střídá scénu po scéně, jeden motiv za druhým, dokud se to celé nedotlačí k podivně vygradovanému konci, po němž si budete připadat lehce rozpačitě. 

Není to vina samotného Alberta, resp.  jeho představitele Ivana Fraňka (Dvě slova jako klíč, To ty nosíš smůlu, lásko). Ten se do role staršího chlapa s problémy až nad hlavu typologicky docela hodí a svým charismatem zvládá utáhnou kdejakou scénu. Mnohem hůř je na tom jeho nová známost v podání bosensko-hercegovinské herečky Ivony Baković. Ta byla jednak „obdarována“ lehce nedomykavým dabingem, který nepříjemně tahá za uši, ale především nezvládá roli femme fatale. Podle scénáře by zřejmě měla být onou pověstnou andělskou mrchou, jejíž líbivá tvář a pohnutá minulost by měly dokonale sednout k ochranářským pudům stárnoucího chlapa, zatímco se na pozadí pomalu formuje její skutečná povaha. Jenže celkové její vyznění je velmi ploché a málo uvěřitelné, stejně jako většina dialogů, co šustí papírem víc, než je záhodno.

Přitom Kateřina je z hlediska osobnosti, motivace i zastřené minulosti mnohem zajímavější postavou než Albert. Jenže Cieslarův scénář z ní udělal jenom jednu z rovin devíti kruhů pekelných, kterými si Albert coby pomyslný Dante prochází na cestě přes očistec. Naprosto nevytěžený zůstal i motiv polyamorie, resp. náhradního mateřství v podobě kamarádky Gábiny (Zuzana Částková). Ta nedostala vůbec žádný prostor a opět je to jednoznačně na škodu, protože její vztah ke Kateřině i Albertovi mohl být víc než zajímavý. Navzdory vzbuzenému očekávání se film vůbec nesnaží být provokativní, dráždivý, ani nestoudně upřímný. Postrádá vztahovou hloubku a s ohledem na zvolené téma i něco, čemu Tarantino říká „bohémský šmrnc“. Přitom to tam všechno mohlo být. Jen by se musel Cieslar dopředu rozhodnout, o čem chce vyprávět a jakou formu pro to zvolit.