Legenda se vrací. Přinejmenším legenda ošoupaných videopásek a školních představení s dovolenou dávkou adrenalinu. Karate Kid byl nejčtenější pohádkou puberťáků, protože si nesl náboj arénovek, ale podával jej v úhledné a mladému oku přístupné formě, kterou rodičovstvo vidělo v přehrávači mnohem radši než Cyborga, Amerického ninju nebo Anal Addiction 3. Teď chce dostat na svou stranu další generace diváků.

Nemá cenu se znovu – letos už asi podesáté – podivovat nad tím, jak moc Hollywood ovládla retro vlna, oživující to nejzábavnější z 80s produkce. Nicméně zarazí, že jako jediný se na ní dokázal triumfálně zhoupnout právě Karate Kid. A pořádně. Nešlo přitom jen o marketingovou rychlokvašku, za níž by se po prvním víkendu zavřela voda. Na film se dál vytrvale chodí a provází ho vcelku solidní reputace, což samo o sobě naznačuje, že tenhle update má dnešnímu publiku co říct.

Diváctvo musí hlavně blahosklonně přehlédnout, že se v novém Karate Kidovi kašle na karate, ale učí se kung-fu. Navíc to rozhodně není jediná věc, kterou Sony zhřešilo v zájmu oslovení „obyčejných Pepíků“ a adekvátního kasovního úspěchu. Děj se přesunul z Kalifornie do Číny, zalidnilo ho rasově pestré obsazení a celé se to zabalilo do předchroustané kosmopolitní moudrosti, která je právě tak duchaplná, aby nadchla dvanáctileté děti. Karate Kid je ukázkou globálního obchodního vítězství, protože si z něj můžou všichni odnést „to své pohlazení“, ať už usrkávají colu v kině asijském nebo americkém. Amíci zase jednou nakopávají zadky šikmoočkům na jejich území a ještě za to sklízejí potlesk. V Číně zase můžou jásat, že Hollywood dobrovolně zfilmoval cestovního průvodce nejen po pamětihodnostech Pekingu, a ještě vylíčil nejlidnatější zemi světa jako ráj duchaplnosti a vnitřního klidu. A Evropan? Ten si smí užít alespoň poctivou žánrovou práci, která protentokrát nedělá ostudu originálu.

Karate Kid se totiž zvládl porvat s nástrahami omlazovací kúry. Smithovic famílie, která film produkovala, zjevně chtěla udělat radost synkovi Jadenovi a splnit mu sen o vlastním hrdinském bijáku ještě před patnáctkou. Proto se na žíněnkách a v uličkách kopou děti na začátku puberty. Tvůrci ale tenhle handicap obrátili ve svůj prospěch – dohmátli až na hranu snesitelné tvrdosti v bitkách, ale i na kraj „erotického“ napětí v balících scénách, takže se dá mluvit o jednom z mála filmů pro děti a neochlupené teenagery, jenž při zkombinování akčňáku, arénovky a sportovního bijáku obstojí i u dospělých. Je rozhodně fajn, že se povedlo uchovat drive a náboj originálu, i když je cílovka výrazně mladší. Filmaři v tomhle prokázali nejen odvahu, ale hlavně prozřetelnost, protože snímek evidentně ušili na míru drobotině, která se už aspoň jednou stihla mrknout na Matrix a po večerech paří do zemdlení Tekkena.

Karate Kid tak může být těžkopádný během rodinných promluv, může nudit rozmluvami matky se synem a zbytečně ztrácet čas na politicky (nebo spíš obchodně) korektních průletech po krásách Číny. Jakmile se začnou odškrtávat všechny povinné žánrové zastávky, splňuje nová verze ta nejnáročnější kritéria. Jasně, že se většinou vztahují k dynamice bitek, k budování napětí před prvním úderem, ke gradaci, efektnosti a hereckému nasazení. Jenže právě tyhle zdánlivě povrchní hodnoty jsou tím nejpodstatnějším vysvětlením úspěchu filmu. Jaden Smith párkrát otravně zakníká, ale jakmile roztočí ruce a naplno zapojí do tréninku svůj pekáč buchet (no je to spíš pekáček), musí v něm kluci před první polucí zákonitě vidět svého „Daniel-sana“. A budou mu žrát jeho lehkou rebelii, poučí se z jeho boje proti strachu a někde mezi školními skříňkami budou zkoušet jeho závěrečný nákop (bez stejně necitlivé podpory digitálních efektů to ale asi nepůjde, děti).

Skutečnosti, že v kolonce „režie“ visí jméno sračkaře Haralda Zwarta (Růžový panter 2, Agent Cody Banks), by se v podmínkách, kde má režisér plnou autorskou kontrolu nad filmem, těžko věřilo. Dobře ale víme, že tyhle rodinné bijáky nenaplňují vizi jednoho muže, ale jsou průnikem všemožných tlaků, vzešlých od studiových hlavounů, přes účetní až po produkujíci mámu a tátu Smithovy. Už jen rozdíl mezi upachtěnými domácími rozmluvami a špičkovou „dětskou“ mlátičkou svádí k podezření, že si tady předávalo kameru víc lidí… a že parťáci Jackieho Chana rozhodně nejsou v titulkové listině jen kvůli plnění kvót na zastoupení Asiatů ve štábu. Dávalo by to smysl i z toho důvodu, že právě pro Jackieho je Karate Kid jednoznačnou trefou. Nenašel se ani tak v další várce krkolomných skopičin – přeci jen, dospělý chlap nemůže do dětí moc řezat? – ale spíš v dojímavém hereckém odklonu k rolím mentorů. Ti, kdo neznají jeho východní bijáky, budou asi překvapeně civět, jak suverénně se vysmátý obličej gumového muže vyrovnal s vráskami a s povinností být ještě moudřejší a citlivější než legendární pan Miyagi. Chan to rozhodně zvládl, aniž by se stal sucharem. Za to bych před ním smekl i tu jeho oslizlou čepici.

Karate Kida je snadné předem nenávidět. Ale možná ještě snazší si ho po projekci opatrně oblíbit. Nemusíme si nic nalhávat: V takhle důstojnou inovaci jsme před rokem sotva doufali.