Cival

Fíha. Moc hezky si dávají děcka po držce. Jejich údery mají tvrdost, takže se jim daří na ploše akčního bubnujícího klípku rozvrátit auru sterilního remaku. Jasně, je to hlavně o přepálených zvukových efektech, které obvykle provází rány Jeta Li. Ale i tohle svědčí přinejmenším o tom, že tvůrci jsou s potřebami žánru důkladně obeznámeni a že co do řemeslných pravidel by neměli mít problém. Caparti po sobě totiž nejen docela drsně jdou, jejich mlátičky oplývají přesně takovou dynamikou, jaká nám většinou ke štěstí stačí i v dospěláckých rubanicích. Body nahoru - řeže se to jako na drátkách (což místy platí doslova). Po pár odletech mimo kolbiště a po několika bolestivých pádech přímo na budku, se daří zapomenout i na protivně ukníkaný hlas Jadena Smithe a vůbec celé to korektně-všelidově-všerasové pojetí remaku. Otázkou je, co na to maminky. Kdyby se náhodou z Karate Kida stala nová klasika, asi by neměli moc radosti, že film špunty učí, jak nakopnout zlobivého spolužáka takovým způsobem, že bude vzduchem plachtit dobré tři sekundy. Nicméně od toho tu právě maminky jsou: Aby se strachovaly. My jsme tu od toho, abychom doufali v překvapivě důstojného pokračovatele teenagerského evergreenu a snili o tom, že lumpové libovolného věku dostávají na budku…