Obláčky, tradiční čínské odrhovačky, protivně pestré barvičky a Jet Li jako primát poskakující na drátech... už od prvního záběru bylo jasné, že tenhle film to se mnou nebude mít lehké. Nejen že má jeho režisér jen o něco lepší pověst než Tim Story, ale už z trailerů bylo patrné, že nezdařený pokus o naklonování Shiy LaBeoufa, mírně přišlápnutý Michael Angarano, dostane ve filmu víc prostoru, než všichni asijští "fotbalisti"dohromady. A že nám kluci vydatně kopou, i když není míč dohledu. Stojí to za vaší trpělivost? Pokud vám nějaká zbyla, ještě to se mnou pár řádků vydržíte.

Forbidden Kingdom je sprostý klon Nekonečného příběhu. Z trailerů se dal vytušit jen klasický putovací komplex a bolestné dospívání, ale Minkoff zřejmě Petersenův trhák uctívá, takže tu máme dotírající mládežníky, co šikanují vše živé, divnou zinkovou trubku, ze které by měl radost každý instalatér nebo sběratel cenných kovů (tak dobře, je to tyč Opičího krále, ale to už nezní tak cool, ne?) a výlet do světa rozsypaného čaje, mýtických záporáků a opilých mistrů.

Křečovitá asijský stylizace naštěstí poleví, když se děj přenese do alternativního světa, kde vedle sebe pochodují mnichoidní Jet Li, opilý Jackie Chan a zákeřný Collin Chou. Přehrávají všichni, ale Jackie z toho jako ušišlaný opilec vychází jednoznačně nejlíp, samozřejmě hned po šílené Asiatce s vlasovým porostech barvy sněhu a rozlohy Sazka arény.

Herecké výkony a chatrná stylizace postav je ale jen třešničkou na dortu celkové vyumělkovanosti. Je to jako rozdíl mezi čerstvou šlehačkou a xindlem ve spreji. Poznáte to na první líznutí. Všechno je příliš čisté, zářivě natřené a když někdo skočí do vzduchu, většinou poznáte, že ho drží nad podlahou nejen motivace, ale také nějaký ten neviditelný drát. Akční scény se pod Pingovým vedení snaží působit velkolepě a nutno pochválit, že se jim v tom Minkoff nepokouší bránit, ale marná sláva, i ve vypjatých okamžicích to vypadá jako sraz bandy gymnastů, kteří mají hodně trampolín, ale příliš malou tělocvičnu. Zkrátka takový organizovaný chaos, ve kterém se tu a tam někdo trefí. Kolotoč vizuálních efektů, rychlých končetin a velkorysých lokací jistě působí na cílové publikum (teenageři nižší váhové kategorie), které se ztotožňuje s Alešem v říši Divů (Angarano), ale odrostlejší ročníky a především fanoušci asijské akční školy, musejí hodně mhouřit oči.

Když je zrovna nepálí kašírování bojových scén, musejí ustát radikálně převyprávěnou legendu o Opičím královi a také fakt, že zrovna Angarano by měl být největší borec na světě, šaškující v rádoby efektních tréninkových kolážích. Do těch ho v duchu "Kung-fu manuálu pro naprosté idioty" (=lidi co nikdy neviděli ŽÁDNÝ akční film) střídavě posílají Jackie a Jet. Právě tahle dvojice měla příběhu udělit základní dynamiku, která by ho akcelerovala i v turistických pasážích, kdy se jde z místa A do místa B. Nebudu popírat, že hlášky padají na úrodnou půdu, ale je trochu smutné, že nejslabší částí výkonů obou superhvězd je jejich vzájemný souboj. Je bolestivé sledovat duel, který by před patnácti lety měl přídomek "ultimátní". Jet přestává stíhat, Jackie střídá kaskadéry jako na běžícím páse (na lichý záběr jeden, na sudý záběr druhý a třetí na záběry mezi tím :) a i laik tuší, že je klamán. Takhle "nastřižené" a okatě zrychlené přece bývají jen bitky ve Walkerovi a nových seagalovkách. No... prostě v amerických filmech.

Přirovnání možná vyznívá trochu krutě, ale zbytkové zklamání nelze utišit ani po několika týdnech, které uplynuly od zámořské premiéry. V sólovém skládání protivníků na hromadu si oba borci vedou o poznání lépe, možná i proto, že Yuen woo-Ping věděl tzv. "co s nima". Angaranovy nohy a Jackieho jazyk sice nedokázal zkrotit ani ve spolupráci s Minkoffem, ale komu táhne na patnáct a zrovna začal chodit do kroužku bojových umění (odpusťte mi to obludné zjednodušení), nebo by se chtěl alespoň do těch blažených dob vrátit, ten si vychutná bloumání postav po bambusových pralesech i narážky na počítačové bojovky (naštěstí pouze verbální).

Jenže dechberoucí finále definitivně potvrdí, že už to není, co to bývalo a že se srpem fotbalový stadion neposečete. Minkoff na to zkrátka nemá a spíš než o budování vlastního světa se snaží o vyzobání východních sázek na jistotu. Soundtrack sem, mýtickou postavu tam, tomu dáme činky, tomu zase šminky (Collin Chou asi trpěl) a nakonec to všechno řekneme nahlas, aby věděli, že si uvědomujeme, jak to všechno vykrádáme, a nakonec nás pochválili, jak stavíme hongkongským akčním ďáblům pomník. Místo tarantinovských "poct" ovšem snímek vzbuzuje spíš dojem napůl upečeného comebacku. Skoro by se chtělo srovnávat s Indym - dvě stárnoucí akční ikony s teenagerským dopingem (Angarano by ovšem prohrál jak se Shiou, tak i s nerváckým Justinem Longem ze čtvrté Pasti) a přepáleným závěrem, který donutí obracet oči v sloup i ty nejtrpělivější povahy.

I v hodnocení se ovšem držíme v Indyho intencích (jak u koho, že?), protože ty prazákladní kvality si Forbidden Kingdom úzkostlivě chrání a brblání ortodoxních fandů rychle zaniká v nadšeném ryku dětí, které přišly do kina za pohádkou o tom, že když najdete pozinkovanou trubku, naučí vás hodní strýčkové kung-fu a vy to pak nandáte všem... zlým lidem. Tohle poselství je těžké napadnout a i když Forbidden Kingdom nikdy nedosáhne žánrové čistoty a nadčasovosti Nekonečného příběhu, na bázi nezávadné morální říkanky funguje bezmála dokonale.

Vlastně mě to i při té všeobjímající povrchnosti potěšilo, možná proto, že jsem si hned po závěrečné "šikanoidní" scéně uvědomil o kolik to mohlo být horší. Ale nebudu zapírat, ještě ten večer jsem vyhodil kotvu u Donnieho. Žák se konečně stal mistrem. Doufal jsem, že se toho nedočkám, ale nakonec vyhrává divák, takže nezbývá než zatleskat. V případě Forbidden Kingdom ovšem opravdu spíš ze soucitu.