Převrátit romantickou komedii naruby a hrát si s jejími klišé chce jistou dávku odvahy. Především to ale chce schopný tým, který ví, jak žánr funguje a to tak dobře, že ono převracení naruby bude chytré. Kámoš k pohledání naštěstí působí tak, že všichni dobře vědí, co dělají a výsledek je přesně někde mezi minimem a maximem toho, co se dá z takové komedie vytáhnout.

Premisa je jednoduchá, ale ve své podstatě originální – najít si rychle kamaráda, aby z něj mohl být svědek, přičemž romantická linie k tomu příslušící neobsazuje své dva hrdiny ze zástupců obou pohlaví. Na čistě heterosexuální bázi (no fakt!) pak vzkvétá vztah muž-muž, v němž padají typicky „bratrské“ hlášky, ve složení basa plus kytara se jamuje na Rush jako o závod a k dokonalému souznění už chybí jenom Playstation (přestože velká televize nechybí).

Režisér John Hamburg (Riskni to s Polly) si hraje s tím, co většinou přísluší do ženského žánrového ranku a vtipně podotýká, že chlap potřebuje i spoustu chlapské lásky. Klišé, která cituje a o která se opírá, pak zpracovává chytře a s nadhledem. Bohužel mu pod nohama vzkvétají klišé nová, se kterými nic dělat nedokáže – a v mnoha chvílích si dělá legraci z ostatních filmů namísto toho, aby tak činil u filmu svého. Vypadá to pak, jako by se jeden tlustý kluk vysmíval druhému, že je tlustý – což se trochu míjí efektem. Naštěstí nepříliš často a Kámoš k pohledání většinu svého putování k divácké mase sbírá plusové body.

Scénář je totiž plný jak životních moudrostí pro odrostlejší publikum, pak klasických šprýmů z bizarně-inteligentní studnice Jasona Segela (přestože nestojí za scénářem, jeho typický otisk je znatelný a spousta scén stojí pouze a jenom na jeho improvizaci). Oba hrdinové se motají v kruhu pohodových žertů i klasických „running-jokes“ (aneb legrace na pokračování), aby přitom stihli obsáhnout všechno od klasických pádů, mimických výkrutů, ale i poetičtější srandy pro intelektuální publikum (vlastně ne, dělám si srandu :-). Jejich společné řádění a z toho vyplývající „chlapská chemie“ je příznačná pro čerstvě formovanou bandu kolem Judda Apatowa a zároveň sahá po začínající dospělosti, kterou definují loňské Kopačky. Právě k nim má film v horizontu uplynulého roku asi nejblíže, přestože nedosahuje takových ultimativních výpovědních výsledků. Příjemný je asi to slovo, které situaci popisuje nejlépe, v těsném závěsu za termínem oddychový. Pokud hledáte jen trochu intelektuální zábavu, cupitejte o dům dál.

Kámoš k pohledání si zakládá na tom, že si na ničem nezakládá. Plyne v pohodě, s jasně definovanými pravidly, které zcela nevynutelně definují předvídatelný konec. Všichni to moc dobře ví a jde jen o to, že je tu hru zkrátka baví hrát. Paul Rudd předvádí pouze přiměřené herecké eskapády (Luke Wilson by mi sem seděl víc!), Segel – jak již bylo řečeno – se trhá ze řetězu a zbytek ansámblu tvoří tým osvědčených typových herců (J.K. Simmons se začíná zaškatulkovávat a u Jona Favreau budu navždy rád, že nezůstává jen u režírování Iron Manů), kteří uspokojivě vyplňují šablonu, která se od nich čeká.

A to je asi úplně všechno. Film bez zásadních výkyvů v tempu i vtipnosti se obtížněji definuje - tím hůř, když je prostě jenom příjemně normální a nezávadný. Což je na druhou stranu určitě pochvala ve smyslu jistoty, která se teď usadila v kinech. Většina ostatních filmů totiž klame tělem nebo nestojí za řeč.

P.S. Pokud nevíte, kdo je Jason Segel, uberte na 6. Pokud milujete klasické kytary značky Gibson, jednu přihoďte.