Jmenuje se Peter Bretter, hraje ho Marshall z How I Met Your Mother a chce zapomenout na dívku, která se jmenuje Sarah Marshall. Tak takhle bychom mohli začít, kdybychom se ihned chtěli honit za sofistikovaností Segelova scénáře, který si zjevně a okatě utahuje sám ze sebe, aniž by to mělo nějaké zvláštní důvody. Ale ono vlastně má. Je to prča. I přes slabší výkyvy v chování postav a třikrát odhalené Segalovo přirození, které nepřipraveného diváka může skutečně překvapit. Ale zpět na začátek…

Jason Segel zůstal jediný z nových objevů Judda Apattowa (to je ten novodobý král teenagerovských taškařic) absentující v hlavní roli v některém z jeho nových filmů, které slušně vydělávají a americké publikum je oceňuje měrou vrchovatou. A protože Apattow nechce žádného ze svých oblíbenců nechávat stranou či snad nějak upřednostňovat, po duu Jonah Hill (Superbad) a Seth Rogen (Zbouchnutá) přišla přirozeně řada i na Segela. Jeho Peter Bretter je dalším z řady neotesaných, věčně nadržených a rozhodně smolařských „týpků“, co se propírají vlnami (post)pubertálních nástrah, které na ně život líčí. Z uvedeného tria je tenhle určitě nejstarší a nejvyspělejší, což nutně neznamená, že i film o něm je dospělý a nevyvaruje se potřebným trapasům, které většinou souvisejí s kouzelným slovíčkem sex.

Stalo se v dnešní době (dobrou?) tradicí, že ohledně sexu padají všechna tabu a devadesát procent komiky se točí jen a jen kolem něj. Z toho vyplývá (nečekané) zjištění, že jde o humor převážně obhroublý a vulgární (ale ne samoúčelně vulgární… intelektuálně vulgární! :), kde se nic nezlehčuje a nikam se neutíká. A proč si taky vázat šátky kolem očí, když takhle současní teenageři skutečně žijí, mluví a chovají se.

Tam, kde se stírají meze mezi dobrým vkusem a explicitními nadávkami, rozehrává se smolařská partie člověka, co je v jádru dobrák a chtěl pro všechny jenom to nejlepší. A protože tihle většinou dostávají ve filmech nejvíc na budku, jeho „sexbomba odvedle“ ho posílá k šípku. Startuje druhé dějství plné trapasů, omylů, divných rockerů, přeslazených alkoholických koktejlů a krásných slečen. Na místě, kde se možná dějí zázraky a kde se rozhodně budete dobře bavit.

Kopačky nejsou na první pohled ani omylem hloubavou etudou o životě ani partnerských vztazích. Přesto lze mezi řádky vtipného a nápaditého scénáře vyčíst spoustu pravd a trefných přirovnání k situacím, do kterých se asi každý ve věku mezi dvaceti a třiceti nejednou dostal. Dilemata typu „vídání se s bývalým“, „sex s bývalým“ a spousta srovnávání starého s novým potenciálním partnerem provází mysl v tomhle věku velmi intenzivně. A Segel, jelikož vychází z vlastních zkušeností, píše sám pro sebe a nachází se v (pro film) ideálním období života, má pak jako herec obrovskou výhodu, že ví, o čem mluví a o čem hraje.

Nemotorný šampion v pojídání barevných cereálií tráví většinu času doma, soudě podle jeho povadlé muskulatury pravděpodobně příliš necvičí a byt uklízí zásadně těsně předtím, než se jeho milá vrací domů (na všechno je přece času dost!). Tahle charakteristika ho posouvá vstříc většině současné generace, která více než k tvárnosti svého těla a zodpovědnosti vzhlíží k zábavě. Je trochu nefér, že Peterovi zůstal alespoň jeden talent, kterým se může blýsknout a občas ztrácí onen sympatický punc „obyčejného kluka“, na druhou stranu – v příběhu stejně ani jednou není za toho Supermana, kterému holky samovolně klekají k nohám (i když jeho druhá partnerka je víc než  jen trochu jako vystřižená z módního časopisu).

A na tom se dá skvěle stavět, zvlášť když opravdu dobře víte, co chcete říct. Spousta náhod, vykonstruovaných událostí a bizarních vedlejších postav (není tam těch tlustých černochů trochu moc?) posouvají Petera čím dál tím blíže k důležitému poznání, že nový přítel Sarah Marshall je neskutečné hovado a že opít se na Havaji koktejly není zase takový problém. Hlavně ale k tomu, co je pro kluka jako on nejlepší, i kdyby si kvůli tomu měl odepřít… však uvidíte.

Jistě, řada situací ze sebe nesetřese jistou pachuť prvoplánovosti, kde se přes sebe mísí samoúčelné a jednoduché fórky, viděné stokrát jinde. Ty všechny ale ubije spousta neotřelých a v jistém směru (v jistém zvláštním směru ;) zábavných a opravdu chytrých. Souboj souložících párů přes stěnu hotelového pokoje v tom, kdo bude hlasitější a kdo lépe přehraje svůj orgasmus, se řadí k příkladným scénám, které za hranicí neuchopitelné absurdity vytvářejí prostor pro inteligentní humor, který odděluje špatné žánrové filmy od těch dobrých. A právě tady se rodí i nový hit, který chytrým napoví a ty ostatní aspoň slušně pobaví. V době přihlouplých komedií o gayích a ukecaných černoších je to příjemné osvěžení (i když ne tak dobré jako Superbad či Zbouchnutá).

P.S. Vydržte v kině alespoň minutu po začátku závěrečných titulků.