Vánoční pohoda je v plném proudu a na nás je – i když s plnými břichy a neutuchající touhou válet se ještě pár minut u nabídky tuzemský televizních stanic – referovat vám i o posledním přírůstku v kinech pro tento týden. Smutnou zprávou hned na úvod budiž to, že My dva a křen je filmem natolik, řekněme, průměrným, očekávatelným a klasickým, že se o něj nedají opřít žádné sarkastické poznámky ani jiná zábavná slovní ekvilibristika. Vánoce vám tudíž nezpříjemním, což je na druhou stranu zpráva dobrá – můžete se i nadále se svými plnými břichy válet u nabídky tuzemských televizních stanic s pocitem, že jste o nic nepřišli ;). Následující text budiž modelovým výčtem pozitiv i negativ (=můžete si je přečíst u velké spousty jiných filmů ze škatulky „potenciál tu byl, ale něco se ošklivě nepovedlo“), která se k žánru neodmyslitelně vážou a tak nějak se zastavila i tady.

Být tomu tak nemuselo, ale znáte to: Když máte největší pocit, jak vám to všechno krásně vyjde a k tomu i trio herců, kteří se při natáčení dobře baví a v tomto směru vám vehementně přitakávají, vznikne z toho záležitost, kde se až příliš vsází na onu pohodu vyzařovanou z plátna a zapomíná na věci důležité, jako třeba scénář. My dva a křen se dá shrnout do jedné jediné věty následované drobným dodatkem: Jeden otravný muž bydlí s nově vzniklým manželským párem a trvá to přes sto minut. Dodatek: Občas je to roztomile vtipné (většinou ale ne) a ke konci se to v mžiku změní v cosi úsměvně romantického.

Onen časový údaj je nesmírně důležitý v kontextu celého filmu, jehož schéma je drtivou většinu času neměnné. Vtipů na téma „Owen Wilson teď udělal průser a manželé se naštvaně podívají do kamery, zatímco on se omlouvá / sbírá ze země / zakrývá si penis“ je za sebou nasekáno klidně tucet bez toho, aby přinesly do hry zajímavější elementy, které jste možná ještě nikde neviděli. Ne že by to bylo vyloženě nevtipné, ale v takové kadenci i promyšlenější komika zanikne v koloběhu rutinní scenáristické palby, která z potenciálně zajímavého filmu dělá pouze výsostně nadýchanou vatu plnou krátkých grotesek. Lehce únavné situace jdou ruku v ruce s uťápnutými zvraty, jejichž hloubka koresponduje s časovým úsekem, který se na jejich vymyšlení vynaložil. Zkráceně řečeno, veškerý vývoj postav i děje, který vás napadne, je ve výsledku přesně takový; A i ty vedlejší postavy si nakonec odnesou přesně tolik kopanců a vavřínů jako jejich předobrazy v jiné komedii s Owen Wilsonem nebo Kate Hudson.

Herci díky nulovému rozvoji tak ani nemají co hrát, i když se snaží. Vždy je přesně vidět, kde a kdy se jim řeklo „zde začíná scéna kamarádského pokecu, tak se tvařte vážně“. Bez toho, aby postavy prošly výraznějším vývojem a bohužel i bez toho, abyste si byť jednou řekli, že ten Dupree je řízek, protože ve vás nechal nějaký dojem; Protagonisté nemají možnost se sžít se svými postavami – přestože operují na tak dlouhém úseku - a tak na ně budete vždy koukat jen jako na herce, které jste viděli v jiných filmech a teď hrají zase nějaké úsměvné role. Ke všemu není v průběhu Křena pořádně jasné, jestli je Dupree vlastně šikovný nebo ne a zda se za jeho pracovními a životními neúspěchy skrývá něco víc než jen lenost. Často se zdá, že tenhle budižkničemu zkazí, na co sáhne, aby záhy dal do kupy značnou část ohořelého domu včetně výměny oken. Když nevíte, co od postav (ne)čekat, jak vás může uspokojit jakýkoliv dějový vývoj? Tvůrci vám můžou podstrčit prakticky cokoliv – a bavte se!

Nemám v úmyslu pouštět se do dalšího plivání na film, který přichází do kin s jasným úmyslem: Semknout mladé páry na rande ve čtyřech (popř. do složení dva + křen ;) a jít se před vstupem do nového roku nenáročně odreagovat u filmu, který vydá jen o trochu méně, než při prohlíženích svých plakátů předeslal. Náladu vám určitě nezkazí, ale svůj hvězdný potenciál promarnil. A až v dalším týdnu jeho účast v kinech odšumí na druhou kolej pod nadvládou slovutnějších rivalů, asi už si na něj nikdo nevzpomene a dříve než obvykle se zařádí do poliček půjčoven mezi ošoupaná DVD, kam od začátku patří. Nic na tom nezmění ani řádka příjemně vypíchnutých klišé, na kterých se primárně nestaví (Dillonovy představy u večeře se svým tchánem) a občasné úlety, které jsou obvykle k vidění jen v libovolné komedii s Willem Ferrellem nebo Adamem Sandlerem (závěrečná honička s hlídačem).