Hans Petter Moland nepatří jen mezi nejúspěšnější severské filmaře posledních let, ale podařilo se mu prorazit až do Hollywoodu. Po úspěchu filmu Boj sněžného pluhu s mafií totiž natočil i jeho remake s názvem Mrazivá pomsta – a přestože Stellana Skarsgårda nahradil Liam Neeson, o lepší film se bohužel nejednalo. Moland ale stál také za Vzkazem v láhvi, třetím příspěvkem k populární sérii o Oddělení Q, či krimikomedií Bezva chlap. Po více než roce od norské premiéry se Molandova dramatická novinka dostává i k nám – bohužel však renomé svého tvůrce nedostává.

Rozmáchlý historický příběh se odehrává ve dvou časových rovinách. V té novější, odehrávající se na přelomu let 1999 a 2000, sledujeme Stellana Skarsgårda, nejčastějšího Molandova herce, kterak na švédské samotě vzpomíná na mládí. Konkrétně na konec druhé světové války a následná poválečná léta, během nichž trávil letní měsíce se svým otcem na vesnici.

Snaha o epickou rozmáchlost a příběh pokrývající řadu dekád 20. století připomíná díla jako Nikdy neodvracej zrak. Zároveň však nemá v záloze ani dostatečně silný námět, ani nedokáže stejně propracovaně vykreslit postavy, ani nezvládá vytvořit funkční paralely minulosti se současností, a tak výsledek připomíná spíš uvzdychanou melancholičnost Po strništi bos. Více než dvouhodinová stopáž se dost vleče a Moland se vyžívá v patetických scénách, jejichž průhlednost (leč zároveň i zbytečnost) je do očí bijící. Možná je na vině fakt, že většinu svých úspěšných filmů Moland pouze režíroval, avšak nepsal; zde jsou opět vidět jeho nesporné řemeslné kvality, avšak jako by se až příliš nechal unést vlastním scénářem a dojímal se nad ním až moc; sám totiž přiznal, že mu knižní originál připomněl až příliš z jeho vlastního života, takže o odstupu od látky tentokrát vážně nemůže být řeč.

Přitom je film natočen podle norského bestselleru Pera Pettersona, což je však na scénáři rovněž znát. Jako by jednotlivé scény kopírovaly kapitoly knihy, a tak přestože jsem předlohu nečetl, doslovnost této adaptace je bolestivě jasná. Přitom témata paměti, která nás formuje, a minulosti, již nemůžeme smýt, jsou dostatečně silná – stejně jako některé pasáže ve filmu. Výsledek je ovšem nemastný neslaný a nedokáže naplnit ambice, které si snímek sám na sebe naklade. A to je škoda.

Pochvalu zaslouží Danica Curcic, kterou jste možná zaregistrovali v Zabijácích či seriálovém Mostu. Jakožto múza mladého hlavního hrdiny funguje velmi dobře a i ostatní, převážně uměření herci v čele se Skarsgårdem dokážou udržet pozornost. Jenže co je to platné, když i seversky atraktivní audiovizuál pouze zakrývá myšlenkovou vyprázdněnost, a naopak umocňuje až příliš nadměrný patos.