Zabijáci bažantů, jak se v originále film jmenuje, je druhým dílem severské série o případech oddělení Q. Proč zrovna Q? Nemám tušení, film mi to neřekl, a vůbec mi to nevadilo. A to samé platí i pro první díl této série s názvem Žena v kleci, který mají na svědomí ti samí tvůrci. Vypadá to, že se každý rok můžeme těšit na novou detektivku, neboť knižní předloha Jussiho-Adlera Olsena čítá již šest románů. Je o co stát?

Pro rozjezd detektivní zápletky je skoro nezbytné, že se zpočátku vyvalí rozsáhlá skupinka postav s nezapamatovatelnými jmény a když se k tomu přidá pár flashbacků, tak získat aspoň základní orientaci v dění na plátně holt chvilku potrvá. Časem z toho ale krystalizuje až nečekaně jednoduchý příběh s úderným motivem zapomenutého zločinu, který shodou okolností a kvůli zápalu detektivů vyplouvá na povrch. Hlavním hrdinou je cynický workoholik, drsňák eastwoodovského typu, jenž ve svém vyhnanství v suterénu policejní stanice řeší odložené a nevyřešené případy. Větší klišé nekonvenčního policajta už snad použít nešlo. No nic, aspoň ten hranatý obličej Nikolaje Lie Kaase se k postavě perfektně hodí, stejně jako jeho nosatý arabský kolega. Ale není to buddy movie, takže před chemií titulní dvojice má přednost důsledné rozplétání zločinných nitek.

U skandinávských dramat je sympatickým zvykem, že se nebojí odvážnějších scén, ať už z hlediska násilí či sexu. Zabijáci nejsou výjimkou a rozhodně to neschytají jen bažanti. O to víc je ale zarážející, že až na několik výjimek je výsledek docela bezkrevný a za koule nikoho nechytí. Naturalismus tak aspoň trefně dotváří atmosféru, kterou mají obě poloviny filmu docela jinou.

V té první se vyšetřování pozvolna rozjíždí, bez formálních výstřelků scénář odkrývá příběhovou mozaiku, která nepřekvapí, neurazí, ale funguje. Zato druhá polovina je veskrze divná. Některé scény se nezaleknou zbytečného citového vydírání, když explicitně zobrazují to, co už je tou dobou jasné. Jiné scény jsou zase z ranku wtf, který by tu člověk moc nečekal. Nelogické chování postav a místy podivné posouvání děje se však postupně vrství až k vyhrocenému akčnímu finiši.

Na to, že se jedná o komerčně nejúspěšnější dánský film všech dob, který vzal koncem roku všechna skandinávská kina útokem, můžu jako fanoušek trierovin nevěřícně kroutit hlavou. Faktem ale zůstává, že tvůrci sázejí na dost bezpečný koncept, který v současnosti spolehlivě táhne. Mix detektivní adaptace, občasné brutalilty a formální střízlivosti chtějí lidé vidět spíš než morální úchylárny a experimenty á la Dogma 95. Kdo se diví, nesmí do kina.