Muži, kteří nenávidí ženy: Recenze
19:02 | 11.01.2012 |
Dočetli jsme, dokoukali filmové adaptace... a teď jedeme nanovo. Ne, tohle kolečko si překvapivě neoběhla jako první sága o Harry Potterovi (ta se bude rebootovat až za deset let). Nové adaptace zatím získává skvostná knižní trilogie Stiega Larssona Milénium. Má přitom alespoň drobnou výhodu v tom, že látka ještě není úplně provařená, aby se nová adaptace od Davida Finchera zdála v globálu zbytečná.
Přesto musel jeden z nejschopnějších filmařů své generace rozlousknout pořádně velký ořech. Navzdory chytlavé zápletce, napínavé detektivní linii a nosným významovým přesahům totiž není snadné převést Larssonovu knižní předlohu na plátno. Bichle je to tučná co do stránek, informační hustoty i postav a potřebovala by minimálně čtyřhodinovou stopáž. I když se stovky jejích listů vměstnají do 150 minut děje (a hypnotické titulkové sekvence), pořád toho bude mnoho chybět...
Že schází některé vedlejší postavy, to nevadí. Jde spíš o přiblížení se komplexnosti knižní předlohy a smysluplné převedení nejpodstatnějších vrstev. Larssonův bestseller umožňuje různé interpretace a dovoluje každé adaptaci zatlačit jiným směrem. Americká verze toho využívá a nesoustředí se tolik na prohnilé rodinné vazby v rámci famílie průmyslníka Vangera, ani na motiv násilí páchaného na ženách. Stěžejní je kriminální případ záhadně zmizelé dívky Harriet Vangerové, spíš samotný průběh pátrání a v návaznosti na to i hnus a zvrácenosti, jež se skrývají za úhlednou fasádou skandinávských domů a jejich spořádaných obyvatel. Je tu důraz na kontrast mezi čistými ikeáckými interiéry a odpornou špínou, která se za nimi schovává. Jde o rozdíl mezi zvrhlíky, kteří se tváří jako slušní lidé, a správňáky, jež společnost perzekuuje na všech myslitelných frontách.
Právě tohle mají společné dva „psanci“ - geniální hackerka Lisbeth Salanderová a zarputilý investigativní novinář Mikael Blomkvist. Barvitě vyprofilované hrdiny se povedlo na plátně adekvátně zhmotnit, castingově jsou oba výtečně trefení - a to jak Craigův testosteronový šťoural (ani nemusí na plátně sklátit tolik žen co v knize, aby o jeho přitažlivosti nebylo pochyb), tak i drobounká anarchistka Lisbeth v úsporném, leč výstižném podání Rooney Mara. Jejich společné scény svým naturelem přesně odpovídají knize a čtenář proto snadno odtuší záblesky zuřivosti, lhostejnosti i opovržení v očích Lisbeth, anebo pochopí Blomkvistovo odhodlání.
Jsou tu věrné ekvivalenty pasáží z knihy, ale přesto toho spousta schází. A bohužel na jednom z nejcitlivějších míst – tedy ve vztahu mezi Blomkvistem a Salanderovou, potažmo v rámci prokreslení postav samotných. Lisbeth to schytala nejhůř, protože z filmu se vlastně nedá pochopit, v čem je tahle figura výjimečná. Neřekne se, že její asociálnost a divnost vychází z toho, jak ji systém už od dětství drtil. Lisbeth na jednu stranu není s patřičnou pompou vylíčena jako ultraschopná hackerka, ani se ale názorně nepředvede, že se prostě jen brání moci úřadů a zparchantělým policajtům, psychologům i právníkům, kteří ji celý život akorát ničili. Tohle čtenář ví, divák si to však může leda domýšlet. Nebo trochu tápat.
Možná to zní jako hnípání v detailech. Ale jde spíš o zásadní charakteristiky hlavní hrdinky (spolu třeba s neuvěřitelnými detektivními schopnostmi), kvůli nimž si ji svět tolik oblíbil. Její výjimečnost film neprodá. Asi jako kdyby vám Pán prstenů představil Gandalfa jen skrze bitky a McKellenovo charisma, bez promluv s Frodem a pábení s Bilbem. Neznalý divák kvůli tomuhle okleštění nemůže naplno prožít jak Lisbethiny tahanice s Blomkvistem, tak šikanu jejího poručníka a ani dvacetiminutový epilog, zdánlivě přilepený na konec filmu (ve skutečnosti je pointou celého vyprávění).
Naopak pátrácí linii krácení vůbec neubližuje, detektivní rovina je výživná a ve Fincherově pojetí se opětovně tlačí na absolutní špičku žánru. V dávkování informací a napínání diváka je režisér nedostižný, přestože jeho rukopis už nejspíš navždy zůstane chladnější a odměřenější, a obejde se bez dravosti a videoklipové brutality Sedm nebo Klubu rváčů. Finchera už aktuálně definuje spíš Zodiac či Social Network, a to jako precizního realizátora a „dokonalého“ hybatele dějem. Fincher už točí jiné filmy. A není proto divu, že se hlouběji neponořil do šťavnatě brutálního pozadí jednotlivých vražd, které Larsson popisuje s gustem a právě ve stylu Sedm.
Při Fincherově perfekcionismu do sebe všechno hladce zapadá. Výteční herci, hutná atmosféra, podpořená neurotickou zvukovou stěnou od Trenta Reznora, a režisérův cit pro pojetí každé scény jsou velkým tahákem do kina. Je skvělé, že i když Fincher točí „profesorsky“, pořád dovede překvapovat vynalézavostí, s jakou přistupuje ke konkrétním záběrům i celým scénám. Třeba tím, jakou hudbu použije a jakým zvukem trápí divákovu nervovou soustavu. Zatraceně působivé jsou pak v jeho podání tři zlomové kruťárny, během nichž se slova mění v drastické výlevy násilí (včetně škrcení, znásilňování, aplikace anální zátky a dalších věcí, o jejichž průběhu by vaše děti neměly minimálně do patnácti let vědět – do kina je neberte).
Přehrajte si trailer Fincherova schopnost propojovat střihem nejrůznější informace a dějové linie je obdivuhodná, film díky tomu neztrácí na tempu a vystačí si se snesitelnou dvouapůlhodinovou stopáží. Ani při tomhle zrychlování se ale do filmu prostě všechno nevešlo, což odskáče hlavně divák-nečtenář: Tváří v tvář zploštělým postavám a zkratkovitému zasazení do Blomkvistových novinářských kauz (trilogie se jmenuje podle redakce časopisu Milénium, ve kterém Blomkvist pracuje) se totiž jinak perfektní, pečlivě konstruovaná kriminálka rozklíží.
Nakonec ji lze brát buď jako ne zcela dokonalou žánrovku, opatřenou „zbytečným“ úvodem a závěrem… anebo jako precizní ilustraci drtivé většiny důležitých pasáží z knihy. Je to málo nebo moc? To si rozhodněte sami. Fincher v tomhle náročném boji sice zvítězil, protože jeho film obstojí sám o sobě a nepropadne ani v kontextu předlohy či švédských adaptací. Nový biják do zlatého fondu, ten typicky fincherovský plnokrevný biják, jenž se okamžitě stává klasikou, od něj ale tentokrát nečekejte.
Verdikt
Cival
Náročný a trochu nevděčný úkol stál před režisérem Davidem Fincherem, pověřeným k adaptaci komplexní kriminálky Muži, kteří nenávidí ženy. Nakonec v něm uspěl, i když s výhradami. Příběh otiskl na plátno věrně, se smyslem pro vyhrocené detaily i pro klasické detektivní vláčení diváků napříč drsným pátráním. A zase jednou ukázal své řemelsné mistrovství na poli kriminálek. Námitky lze vznášet spíš k prokreslenosti pozadí příběhu i obou hlavních postav - právě kvůli nim se Muži nestanou událostí sezóny, ale zůstanou jen poctivou žánrovkou a pečlivě odpracovanou adaptací.
Vaše hodnocení
Podobné filmy
Hodnocení redakce
- 8/10
Spooner
- 6/10
Mr. Hlad
- 10/10
duro
- 8/10
KarelR
- 8/10
krauset
Hodnocení čtenářů
- 8/10
acheron
- 8/10
luksa
- 7/10
Silence
- 6/10
listr
- 10/10
Sagittarius
- 8/10
EDDIE
- 8/10
Mephos
- 7/10
Revan
- 10/10
verbst
- 9/10
cabal
- 9/10
Bo X Be
- 8/10
Rosomak
Registrace
- Komentovat a hodnotit filmy a trailery
- Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
- Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
- Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry
Zapomenuté heslo
Přihlášení
Registrace
- Komentovat a hodnotit filmy a trailery
- Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
- Vytvářet filmové blogy
- Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
- Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry
nedá sa inak