Co jiného probrat s křížkem po funuse nežli nenápadný hororový hit? Překvapivě vyzrálý debut Remiho Weekese se na Netflixu objevil na konci října, a přestože jsme ho už stačili pochválit v Moviezone Live, na textové pohlazení se (s jednou malou výjimkou) dlouho nedostalo. Zapadnout by toto dílo však rozhodně nemělo, protože se vedle Neviditelného jedná možná o nejlepší letošní horor.

Pokud chcete, můžete ho zařadit do trochu umělé kategorie „elevated horror“, tedy rámcově hororových příběhů, které však mají mnohem větší ambice než jen polekat. Obvykle se vyjadřují k palčivým společenským otázkám, případně mixují hororové prvky s momenty sociálního dramatu, thrilleru, satiry či rovnou komedie. Vedle tvůrců jako Robert Eggers (Čarodějnice, Maják), Ari Aster (Děsivé dědictví, Slunovrat) či Jordan Peele (Uteč, My) se nyní může Weekes směle zařadit; ať už s existencí tohoto poněkud vykonstruovaného subžánru souzníte, nebo ne.

Příběh sleduje manželský pár, který z válkou sužovaného Jižního Súdanu uprchne do Anglie. Náročná cesta za lepším životem stojí život jejich dceru, ani tak však nemají na první pohled slušní uprchlíci vyhráno – britská imigrační pravidla jsou velmi přísná a příchod do zdánlivě svobodné země plné možností tak rychle zhořkne. Aby toho nebylo málo, je páru přidělen rozpadající se domek, jenž je rejdištěm nadpřirozených (a ne zrovna přátelských) sil.

Na první pohled leckdo podobnou premisu odsoudí jako pro-uprchlickou agitku, což by však byla velká škoda – a také znak omezenosti. Téma migrace a s ním spojených úskalí podle mě dokonce není ani primární, mnohem více prostoru totiž dostává reflexe prožitého traumatu a s ním spojené viny přeživšího. Opuštění vlastní země za morálně nejednoznačných okolností představuje pro lidské svědomí velkou zátěž, kterou se Weekesovi za pomoci prvků civilizačního hororu i magického realismu daří dobře vykreslit. Šrouby se utahují a obrysy reality jsou stále rozmlženější, což napomáhá hutné a správně se stupňující atmosféře. Škoda jen příliš doslovného konce, jehož divokost leckoho nepříjemně zarazí; silné vyznění však nevymaže.

Režisér i scenárista Weekes citlivě vykresluje, že asimilace do neznámého prostředí a snaha zorientovat se v restriktivním a nehostinném útočišti je jedna věc (jakkoli komplikovaná), ale nutnost vnitřního usebrání, ochoty otevřít se druhému a symbolickému zabití pocitů viny je ještě mnohem podstatnější – a také těžší. Samotný dům není jen místem fyzického pobývání, nýbrž i funkční metaforou pro domov vlastní mysli, vědomí – a to může být pořádně prolezlé strachy i traumatickými bloky.

Jeho dům při troše otevřenosti vůči sociální tematice poslouží jako vcelku atraktivní, atmosférický horor s několika velmi povedenými lekačkami. Zároveň však nabízí i dostatek mentální potravy a vyrovnané zábavy napříč celými 93 minutami uměřené stopáže. Fantastické stoprocentní kladné hodnocení na Rotten Tomatoes opravdu není jen opatrným ustupováním před ožehavým tématem, nýbrž velmi vydařeným moderním hororem, který zdatně pracuje s žánrovými šablonami, ale nebojí se je nápaditě posouvat.