Hodně jsem se na tenhle film těšil. Spolu s Civalem jsme byli v redakci asi za největší fanoušky Uteč a při ohlížení za loňským rokem jsme pochválili i trailerovou kampaň na nový film Jordana Peelea. Co se mohlo pokazit? Něco naznačují už první dojmy mých kolegů z novinářské projekce. Já u naznačování zůstanu, protože závěrečný zvrat se ve slušných kruzích a recenzích opravdu nevykecává. A přesto se musíme ději a jeho směřování hodně věnovat, protože v tomhle tak nějak tkví pomyslné jádro pudla. A taky v tom, co je ještě horor a co jen rádoby intelektuální podobenství, jenž se za něj snaží vydávat. Tuhle hranici máme každý jinak tenkou, ostatně Mr. Hlad brblal nad Uteč právě z podobných důvodů.

Ano, Uteč není nic moc horor, pokud vám tedy nestačí zádumčivá hudba a postavy zasvěceně a důležitě zírající do blba. Ale zároveň zvládá být Peeleova prvotina lákavou směsicí hned několika žánrů a její poselství obstojí i v zapálené debatě, kdy je premisa ostřelována ze všech stran. Samotná zápletka a její přesahy jsou totiž nejen originální, ale zároveň domyšlené do úplného konce. Je to Rubikova kostka, kterou lze složit a obdivovat její barevnou mozaiku, kdy do sebe jednotlivé dílky zapadají. Letošní novinka My je bohužel spíš Ježkem v kleci, u něhož se chybou ve výrobě stalo, že Ježek nejde vyndat, ať už ho rvete ze zajetí podle návodu či hrubou silou.

My: FOTOGALERIE

Americké recenze samozřejmě nešetří chválou a nekonečné zástupy filmových intelektuálů, ale i obyčejných pisálků se vám budou snažit ten návod nabídnout. A skoro vás i přesvědčí, že Ježka z klece opravdu vyndat půjde. Sám Peele ovšem v rozhovorech poněkud rozpačitě připouští, že tenhle film má publiku nabídnout především otázky. Černošská rodinka v hlavní roli se opírá nejen o herecký um Lupity Nyong´o a Winstona Dukea, ale hlavně o tajuplné intro, v němž Lupita coby desetiletá Adelaide navštíví s rodiči plážový zábavní park, zaběhne do útrob jedné z atrakcí a něco ji tam vyděsí k smrti. Dokonce tak moc, že ztratí řeč a omdlí.

Střih o třicet let dál, kdy Adelaide, tentokrát už jako matka tradiční 2+2 rodinky (máma, táta, dcera a syn) vyjíždí na víkendový relax na stejné místo jako kdysi. Chmury v její mysli rychle naberou hmotné obrysy, když se po návratu na jejich zahradě objeví nejen Adelaide č. 2, odraz v zrcadle, který ji před lety tak moc vyděsil, ale i kopie zbytku její rodiny. Vnímavý divák si řekne WTF a okamžitě začne v hlavě konstruovat nejrůznější scénáře. Vnímavý filmový kritik s tím začal už po zhlédnutí prvního traileru, takže je mu během deseti minut od začátku filmu docela jasné, co se asi tak stane… a už jen čeká, jak se Jordan Peele s touhle slepou uličkou popasuje.

Jsme totiž zhruba ve třetině stopáže a je celkem jasné, že si talentovaný tvůrce ukousnul příliš velké sousto. Uteč je budováno schůdek po schůdku jedním směrem a jako by se vždycky ohlédlo a vše zkontrolovalo. My se nekontrolovatelně košatí a za jedno odhalení hned staví druhé. Mám rád Peeleův audiovizuální styl, dokonce se mi ani neoposlouchaly na efekt vložené bizarní odrhovačky a to civění do prázdna, kterým se vyplňuje prostor i stopáž, mám vlastně docela rád. Nemůžu ale někomu, kdo v Uteč přesvědčivě dokázal, jak moc má diváka v hrsti, odpustit, že si ve svém dalším filmu vymyslí hororovou zápletku tak humpolácky, že se mu okamžitě rozpadá pod rukama. Místo aby se divák bavil honičkou kočky s… kočkou, marně čeká na uspokojivé řešení.

Bez něj jsou My bohužel jen naprosto tuctovým hororem. Snaživé obsazení, ani učesaný vizuál nemohou zakrýt absenci jakékoliv snahy o homerun. Peele si hraje s detaily, ale absolutně se nesnaží divákovi nabídnout pomocné lano. Těch pár těžkopádných metafor ve stylu “sami sobě jsme největším nepřítelem”, “Amerika je rozvrácená… buď my nebo oni” nebo klasické “názorová válka nikdy nebyla tak vyvážená, je to muž proti muži, soused proti sousedovi, dvojče proti dvojčeti” nic nezachraňuje, naopak podobné bláboly jen podtrhují, že hlavní mechanismus, který uvedl hororovou zápletku do pohybu, je vlastně typické řešení shora, u něhož se nikdo nenamáhá s dalším výkladem.

Jako by si Peele nabubřele myslel, že smysl dají filmu až kritici, co mu po Uteč zobou z ruky. Jenže cokoliv se ve filmu stane, je jen matným odleskem často velezajímavých konstruktů, kterými se po prvních ukázkách zaplnil internet. Asi nepřekvapí, že diváci nesvázaní studiovým systémem měli větší koule než Peele, ale zvrat ve filmu (na rozdíl od bláznivých online teorií) postrádá logiku i potřebný dopad. Bez něj horor nemůže mít hranu a bez hrany se do ničeho nezařízne. Jako by nestačilo, že se o postavy nebojíte a vnímáte to celé jen jako neškodnou alegorii. Ve chvíli, kdy se ukáže, jak moc bylo čekání na pointu zbytečné, se vlastně cítíte okradeni. Ani tak ne o peníze, jako spíš o čas a svou myšlenkovou kapacitu.

Proto si nechte poradit a běžte ve čtvrtek do kina radši na Arctic s Mikkelsenem. To je film, ve kterém se málo mluví, ale přesto vám toho hodně řekne. My bohužel funguje na přesně opačném principu.