Nejdřív trocha historie pro ty kterým Van Dammeovy monogramy nic moc neříkají. 1988 - Krvavý sport. Praotec arénových filmů ve kterém Van Damme likviduje cihly, vlastní rozkrok a Bolo Yeunga. 1998 - Kontraband. Poslední z asijských koprodukcí ve kterých není Van Damme za absolutního troubu a taky poslední rok, ve němž se jeho tvář objevila na obálce Cinemy (a že tam v devadesátých letech byla pečená vařená). A konečně rok 2008 - do francouzských kin (a nyní naštěstí i obchodů s DVD) přichází J.C.V.D. Unikátní projekt, jež fanboye smete podobně jako před dvěma lety šestý Rocky. Ale zatímco Sylvester Stallone glosoval svou nejslavnější postavu, Van Damme rovnou glosuje sám sebe. Jako herce, akčního hrdinu, otce i stárnoucího chlapa. A pod dohledem režiséra a scenáristy Mabrouka El Mechriho mu to jde od ruky tak dobře, že nestihnete popadat dech.

Hlavní kouzlo filmu, vyprávěného mnohdy na přeskáčku a z různých úhlů pohledu, aniž by to kdykoliv znepřehledňovalo tok jednotlivých situací, spočívá v jeho žánrové nadřazenosti. Van Damme se stihne ohlédnout za celou svou kariérou i životními průšvihy, představí svou lidskou tvář a ještě stihne sehrát hlavní roli v absurdní akční komedii, která děj ledabyle rámuje. Nejvtipnější na ní je, že by asi fungovala i bez Van Dammea a jeho příběhu, ale právě tahle kombinace z ní dělá něco lepšího. Celek je prostě víc než součet částí a tvůrčí tým často doslova plýtvá nápady. Viz úvodní scéna, při níž musí zaskočit párek i Tonymu Jaa. Van Damme tu ve tříminutovém nepřerušovaném záběru předvádí svou nejlepší akční scénu za uplynulou dekádu, aniž by to bral byť jedinou vteřinu vážně. A když v úplném závěru spadne kulisa a celá ta dřina je v tahu, už máte automaticky úsměv na rtech. 

Přes drobné odkazy na konkurenční filmy i herce, případně Van Dammeovo až nábožné uctívání v belgickém městečku, kde se převážná část děje odehrává, má film spíše hořkosladkou příchuť. Je fantastické vidět "tupou akční ikonu", které někdo napsal roli přímo na tělo, jak opouští stín jednorozměrného beranidla, ale zároveň divák s Van Dammem soucítí. Ať už jde o jeho ztrátu dcery nebo "fakt blbej den", který nabírá s každou další minutou na absurditě, které se člověk musí smát, aby nezačal brečet. Jakkoliv ona lupičská zápletka, v níž Van Damme je a není tím, kdo drží rukojmí na malé poštovní stanici v belgickém zapadákově, přináší typicky francouzskou školu akce míchané se situační komikou, právě osobní zpověď hlavního hrdiny jí vystřeluje mimo škatulku běžné pásové komerce. Už v úvodu Van Damme nakoukne do vlastního soukromí víc, než by mnozí čekali. Ve scéně, kde prosí svého producenta, aby mu dal poloviční honorář a uspořené peníze použil na výrobu alespoň trochu kvalitního filmu (Neposílej mě do Rumunska, já chci točit ve studiu, ať to k něčemu vypadá) ho prostě musíte znovu začít milovat, bez ohledu na to kolik hovadin jste s ním v posledních letech museli vytrpět. El Mechri ovšem nikdy nepřekročí hranici a na poslední chvíli vždy odkazuje Van Dammea do správných mezí, případně ho v divákových očích něčím shodí. Nenastává tak polobožský komplex známý např. z Freemanovy etudy Ten Items or Less.

Jenže když už si myslíte, že to osobnější nebude, film se totálně zlomí v okamžiku, kdy Van Damme improvizovaně "vystoupá" na nebesa a prolomí čtvrtou stěnu - začne mluvit přímo do kamery. Hezky za sebe a bez ostychu. O drogách, dětství, špíně Hollywoodu, tisícovkách nudných hotelových pokojů, manželkách, dětech a prachu v nějž se to nakonec všechno obrací. Možná je tu příliš patosu, možná chybí artikulovanost, kterou by mu tam vpravili američtí speech-doktoři, ale přesto jeho doznání působí jako rána kladivem do našich mladých snů i o něco méně mladých pohlavků. Pokora na straně idola je neodvratně střídána pokorou na straně fandy. Podobně se ze svých hříchů zpovídal Jackie Chan (New Police Story) a Sylvester Stallone (Rocky Balboa), ale vráskami posetý Van Damme zasypávající slovy trpělivý objektiv jim všem dává lekci z bezprostřednosti. Aby se pak z improvizovaného stupínku vrátil zpátky na zem a pokusil se vyhrabat i z té sekundární zápletky, která na další pohled už vůbec není tak zbytečná a kromě toho, že nechává štáb řádit v poměrně akčním stylu (byť za minimální peníze), nabízí těm méně vnímavým srozumitelnou katarzi. Včetně geniálního dvojitého konce, jež je dalším rýpancem do hollywoodských žeber.

Pár výtek by se jistě našlo. El Mechriho bych chtěl za tolik věcí pochválit, ale zároveň se při zacházení s vedlejšími postavami nevyhnul školáckým chybám a notnému zjednodušování. Policejní a zlodějíčkovské karikatury na druhou stranu uvolňují prostor hlavní atrakci filmu a nechávají Van Dammeovy repliky vyznít o to víc. Jako by nestačilo, že ze sebe bruselský svalovec ždíme to nejlepší, v drtivé většině scén má pro sebe celý záběr. Jde do toho srdcem, ostatně jako celý tým, a nechává za sebou bez okolků spálené mosty. Mnohem důležitější, než jeho aktuální vynášení do nebes, teď ale bude směr, kterým se jeho kariéra stočí. Jackie Chan taky sliboval a nakonec skončil u filmů nad kterými zavírají oči i věrní příznivci Zdeňka Trošky. Van Damme musí navázat nebo skončit. Nic jiného mu další potlesk nepřinese. Teď je ovšem teď a moje pocity volají po ohňostroji, J.C.V.D. je v globálním měřítku stejně důležitý, ne-li důležitější než Rocky Balboa. Dokazuje totiž, že se můžete vyhrabat odkudkoliv. Nepotřebujete k tomu návrat ke slavné postavě. Dokonce ani návrat ke slavné formě. Jen úvodní pětiminutovka filmu nabízí takovou sebereflexi, že bych snad věřil ve zhubnutí Stevena Seagala a povedené pokračování Přepadení v Pacifiku. Kde je pochopení a ochota nastavit zrcadlo sobě i divákům, tam číhají dobré časy. A i kdyby chystaný Univerzální voják 3 dopadl jako vynucený komerční blivajz, díky J.C.V.D. svět na Van Dammea už nikdy nebude koukat stejně. I proto doufám, že se film časem dostane do českých kin. Jako velkolepé odškodnění pro všechny hardcore fanoušky Dvojitých zásahů a Krvavých sportů, kteří nikdy nepřestali doufat.