Ikona české folkové scény a geniální písničkář, skalní fanoušek Baníku Ostrava, hrdý patriot černého srdce České republiky, ale i spolupracovník STB a držitel Puškinovy ceny, kterou obdržel z rukou Vladimíra Putina. To všechno a mnohem víc je mediální obraz zpěváka Jarka Nohavici, rodáka z černé Ostravy, jehož srdce vždycky patřilo folku. Jaký je ale Jarek ve skutečnosti? Co se skrývá za neodmyslitelnou oponou dlouhých vlasů a hustým knírkem? Jak Jarek sám sebe vnímá a jak se konfrontuje se svou bohatou minulostí? To se pokouší zjistit režisérka Petra Všelichová v novém dokumentu lakonicky nazvaném Jarek. 

Dokumenty o hudebních fenoménech typu Karel Gott, Miro Žbirka a podobných velikánech mají většinou jedno společné. A sice absolutní poplatnost jejich hudebnímu odkazu. Je přitom jedno, jestli vznikají ještě za života umělce, nebo až po jeho skonu. V drtivé většině případů se autoři spokojí s nahlížením do archivů a dolováním hudebního fondu, zatímco cenami ověnčený protagonista s láskou vzpomíná a vzpomíná, popř. je na něj s láskou vzpomínáno jinými. Tímto retrospektivním a nekritickým způsobem podali svá svědectví režisérka Olga Malířová Špátová (Karel), Šimon Šafránek (Meky) a nyní se svou troškou do mlýna přichází i dokumentární režisérka Petra Všelichová, aby složila poctu Jarkovi Nohavicovi. 

Syžet přitom zůstává podobný jako u shora zmíněných dokumentů. Jarek pozve filmaře do svého života a vzpomíná. A vzpomíná. A vzpomíná. Díky tomu se podíváme do jeho útlého dětství, na základní školu, na střední školu, na vojnu, do prvního zaměstnání atd. Cesta časem je komentována výlučně Jarkem samotným. Nikdo jiný nedostane prostor, žádné názory ostatních zde nezazní. Jarek je protagonistou i průvodcem, svědkem svého vlastního života a glosátorem všech svých životních etud. Všelichová jej nijak neusměrňuje, nerežíruje, pouze kráčí v jeho šlépějích a nechává plynout čas. 

A ten plyne poměrně příjemně, protože Nohavicův repertoár je převeliký a na řadu se dostanou skladby důvěrně známé i prakticky zapomenuté. Máte tak jedinečnou možnost cestovat časem do dob, kdy folk nebyl jenom okrajový hudební žánr, ale symbol a životní styl. A těch 103 minut uteče jako voda, protože Nohavicův talent i odkaz je nesporný. Je samozřejmě otázka, kolik z jeho písní přežije umělce samotného, o čemž Jarek v jedné scéně zádumčivě přemítá. Ale ať už je odpověď jakákoli, z filmařského hlediska jde o ten nejcennější okamžik, kdy se díváte do umělcovy duše a vidíte tam Jarka jako člověka z masa a kostí, který si uvědomuje svou pomíjivost. 

Jinak si ale Jarek drží filmaře dost od těla a pokaždé, když se přiblíží něčemu velmi osobnímu, tak je vyžene za dveře. Doslova. Nedozvíme se tak nic z toho, co zůstává zavřené v krabici s dopisy z vojny od jeho manželky, ani co skrývá chorobopis z psychiatrické léčebny, kde bojoval se závislostí na alkoholu. To samé platí o jeho spisech vedených STB. Kam Jarek nechce, tam filmaře nepustí, takže divák je odkázán na Nohavicovo vlastní hodnocení. A Jarek hodnotí relativně málo a s velkou nechutí. Je to proto, že v jeho vlastních očích se nemá komu a za co zpovídat. Vždycky chtěl jenom skládat písničky a svobodně hrát, aniž by mu do toho někdo mluvil – ať už komunistický režim, tak současní kritici. 

Přehrajte si trailer A to je vše. Nic dalšího vám dokument nenabídne. Všechno ostatní totiž leží mimo zorný úhel kamery, ale především mimo vyprávění Jarka Nohavici. Ostatně on sám to v jedné scéně přiléhavě komentuje, když říká: „Film o Jarkovi Nohavicovi. Marná snaha ukázat, jaký Nohavica je.“ A tím paradoxně vystihl celý dokument. Oslavný medailonek pro fanoušky, kteří si chtějí zavzpomínat na dobu, kdy měli dlouhé vlasy a Porta byla jejich domovem. Zarámování líbivého odkazu v prostoru a čase. Žádné otevírání ožehavých témat a jejich zkoumání z různých úhlů pohledu. Žádné svědecké výpovědi příbuzných, známých, fanoušků či odpůrců. Je to one-man show a pocta Jarkovi za jeho dlouhou kariéru. Protože ať tak či onak, jeho Tři čuníci dopochodovali za ta dlouhá léta do většiny českých domácností. A jestli to budou právě oni, kdo Jarka přežijí jako jeho největší odkaz (což on sám v jedné scéně glosuje), bude to zřejmě nejpřiléhavější vizitka i tohoto dokumentu. Protože ti čuníci rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co Jarek složil.