Pokud byste se náhodných kolemjdoucích zeptali, jaké české hudební skladatele znají, nejspíš by mezi nimi Karel Svoboda nefiguroval. A přesto si troufám tvrdit, že posledním několika generacím potomků praotce Čecha dal víc než Smetana a Dvořák dohromady. Jistě, je trochu nefér srovnávat skladatele klasické hudby 19. století s autorem populárních melodií, jež na nás český showbyznys valil od konce 60. let, nicméně předpokládám, že písně Karla Gotta si leckdo zanotuje častěji než např. Dvořákovy Slovanské tance. Od tragické smrti Karla Svobody letos uplyne nešťastných 13 let, nicméně my teď máme díky dokumentárnímu filmu možnost vrátit se časem zpět do doby, kdy byl na vrcholu a skládal jeden hit za druhým.

Autorem dokumentu je Karlův syn Petr Klein Svoboda, jenž má prozatím na kontě toliko lehce nadprůměrné sociální drama Pirko. Šťastná léta jsou tedy jeho prvním dokumentárním počinem, přičemž jak už naznačuje samotný název, jde spíše o milé vzpomínání na jeho otce (a matku), než o kontroverzní skalpel odhalující šokující nitro autorovy duše. Předem zapomeňte na praní špinavého prádla, jakého jsme byli svědky po autorově smrti. Stejně tak nepočítejte s tím, že dostanete cokoli jiného než přehlídku vzpomínek na období mezi 60. a 90. lety, ať již prezentované těmi, kteří ho důvěrně znali, nebo prostřednictvím archivních záběrů či domácího videa. Petr Svoboda se totiž rozhodl pojmout dokument jako sled sladkobolného rozjímání nad kariérou a životem jeho otce a pro tyto účely se vyzbrojil důvěrně známými tvářemi v podání Karla Gotta, Františka Ringo Čecha, Heleny Vondráčkové a celé řady dalších více či méně známých osobností české hudební a filmové scény, jež na Karla Svobodu krátce zavzpomínají a vždy tím uvedou další pásmo dobových nahrávek.

Kvalita jednotlivých záběrů se pochopitelně výrazně liší podle toho, z které doby pocházejí a z jakého filmového materiálu jsou přebírány, včetně toho, jak moc se do původního nosiče před digitalizací zakousl zub času. Proměnlivé formáty a rozlišení přitom nejsou při sledování na velkém filmovém plátně zcela uživatelsky přívětivé, protože hovoříme mj. o televizních záběrech z 60. a 70. let nebo o ruční VHS kameře z konce 80. let. Nicméně migrénu vám (pravděpodobně) nezpůsobí. Své archivy přitom otevřela nejen Česká televize, z jejíchž nahrávek si může divák udělat přehled, s kým vším Karel Svoboda spolupracoval a jak moc populární za svého života byl, ale i samotná rodina Svobodů. Jejich domácí videa naopak představují hlavního aktéra jako člena rodiny a milujícího otce a manžela. A je to především jeho vztah k manželce Haně, který skrze její smrt v roce 1993 představuje jediný dramatický prvek celého filmu. S ohledem na programově zvolené směřování dokumentu to samozřejmě není nutně na závadu, nicméně je potřeba mít to na paměti, pokud přemýšlíte, zda je dokument určený právě pro vás.

A to je dost možná zásadní otázka celého dokumentu. Komu je vlastně určený? Lidem, jež se slzou v oku vzpomínají na silvestrovské galavečery Vladimíra Menšíka, nebo těm, kteří vůbec netuší, kdo to byl Karel Svoboda? První skupině dokument zřejmě nic nového nepřinese, snad jenom sentimentální ohlédnutí za jeho úspěchy a největšími hity, zatímco druhá skupina, pro niž songy Karla Gotta a dlouhá desetiletí staré hudební melodie (Noc na Karlštejně, Tři oříšky pro popelku, Dobrodružství kriminalistiky aj.) nic neznamenají, se toho o autorovi příliš nedozví. Výsledkem je tak 90 minut dlouhý medailonek o vynikajícím skladateli, jehož věhlas byl bohužel výrazně limitován železnou oponou, ale jenž se přesto nesmazatelně zapsal do historie české hudby, včetně té filmové. Pokud ovšem od dokumentu očekáváte větší hloubku nebo širší záběr, budete muset počkat, až se k životu a dílu geniálního Karla Svobody vrátí někdo další.