„Britové stále přicházejí, ale nikdy doopravdy nepřijdou,“ napsal na blogu Guardianu britský novinář David Cox. Expanzi svých krajanů na západ, jejíž poslední silnou vlnu zaznamenal právě film a televize, vidí Cox celkem skepticky. Nemá podle něj konce ani vrcholu. Zatímco (my) nadšenci z obou břehů pravděpodobně budeme dál upozorňovat na každý vtipný případ onoho mezikulturního ping-pongu, americkou hegemonii to podle něj nikdy opravdu citelně nenaruší.

Filmem Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám, který Coxe donutil k uvedenému povzdechu, prostupuje téma zvláštního americko-britského vztahu hned v několika rovinách. Na začátku je samozřejmě ta nejviditelnější, kterou novinář Toby Young použil jako startovní bod  autobiografické knižní předlohy filmu: Obyvatelé Velké Británie by rádi ve Spojených státech uspěli. Ne všichni a ne za každou cenu, nicméně touha vlísat se až k samotné Bestii a podvratně jí uloupit kus slávy, kterou jim kdysi sama ukradla, se dá bez námahy vysledovat v britské populární kultuře, sportu a koneckonců vlastně i v zahraniční politice.

Svého druhu pokusem o kulturní pašeráctví je ovšem i film sám, vytvořený nakonec za britské peníze americkým režisérem, situovaný do USA a obsazený – pochopitelně kromě Simona Pegga v hlavní roli – množstvím amerických herců. Nakonec ho vlastně ze všeho nejlépe usvědčuje právě nazrzlý Angličan a způsob, jakým se s ním ve filmu pracuje. „Peggster“ má ve svém domovském prostředí už stabilní mediální obraz stárnoucího geeka, který sbírá komiksy, miluje Star Wars, na svých filmech a seriálech se podstatnou měrou autorsky podílí, vystupuje v nich ve dvojici s Nickem Frostem a v zájmu správného komediálního pnutí se prezentuje obvykle jako ten bystřejší a dokonce přitažlivější. Téměř nic z toho se v Jak se zbavit přátel... nezachovává. Pegg se tady prakticky poprvé stává součástkou zasazenou do filmu, odkazy na jeho ostatní tvorbu jsou tak vzácné a subtilní, že je vůbec nemusíte vnímat. Komedie hlavně americkému publiku předkládá v podstatě nového Simona Pegga. Takového, ke kterému neznalý divák nepotřebuje návod k použití, ale pořád jaksi evropsky divného.

Podobnou snahu, jenom s odlišnými prostředky, ostatně jeví i Peggem ztvárněný Sidney Young, oprsklý editor anglického bulvárního časopisu a floutek, který si pomlouváním celebrit kompenzuje to, že „jeho na party nepozvali“. Když se mu podaří fotomontáží zesměšnit šéfredaktora mocného amerického magazínu Sharps a upozornit na sebe incidentem při jednom filmovém večírku, zmíněný šéfredaktor mu překvapivě nabídne místo ve své newyorské redakci. Sidney je přesvědčený, že vytřít americkým dutohlavům zrak bude pro něj hračka. Na místě ovšem zjišťuje, jak ošklivě se pletl. Redakce Sharps je něco jako vysoce profesionalizovaný stroj na PR, který hledí být zadobře s hvězdami i jejich mediálními agenty a všechny jeho údajně senzační materiály jsou oboustranně dohodnutým kompromisem. Sidneyho neučesané představy o poslání správné investigativní mrchy naráží na zažité metody jeho šéfa (Jeff Bridges), cílevědomé kolegyně (Kirsten Dunst) i samotných hvězdiček (Megan Fox prakticky v roli sebe samotné).

Autor knihy Toby Young byl dostatečně britský na to, aby s autentickou zhrzeností mohl okomentovat vzájemné kulturní vlivy Británie a Spojených států i pohrdání, s jakým se setkal při svém působení v redakci časopisu Vanity Fair, zároveň je ale taky dost chytrý, aby svoje vlastní ublíženecké pocity reflektoval, pojmenoval je jako ublíženecké a případným kritikům tak nastavil ke kopanci holý zadek. Název knihy i filmu má pochopitelně odkazovat k titulům populárních publikací, které ve větších knihkupectvích a na internetu obvykle najdete pod kategoriemi Rozvoj osobnosti nebo Sebevzdělávání. Ty vás sice nenaučí, jak najít přátele a rozumět si s lidmi, zato se z nich dá většinou abstrahovat skvělý podnikatelský model: Napište během čtrnácti dnů neobratným jazykem stostránkový triviální žvást mísící postřehy ukradené z disertace nějakého psychologa s radami na úrovni magazínu pro hospodyňky, prodlužte ho o nesmyslné množství diagramů a tabulek, na obálku dejte ilustrační obrázek z databanky a pak už jen inkasujte honorář.

Filmový Sidney přirozeně nerespektuje cesty za úspěchem, které podobné příručky propagují. Na novém místě pak nezbytně dojde k poznání, že postupy jeho amerických kolegů sice mohou být eticky pochybné (pro něho spíš docela prostě přizdisráčské), ale pořád vyžadují mnohem větší disciplínu a cvik, než jakých je on sám se svojí mentalitou přerostlého dítěte schopen. V tomto okamžiku se film odmítne pouštět dál do zpytování morálních dilemat současného píšuse a ctí dominantní žánr, kterým je v tomto případě romantická komedie. Myšleno romantická komedie spíš hollywoodského než ostrovního, „curtisovského“ střihu. Romantická komedie, která chvíli vede hlavní postavu špatnou cestou za nesprávným cílem, pak mu způsobí mravní i citové prozření a vyústí v idealizované shledání s protějškem, které oba typy prozření shrnuje a patřičně oslavuje. Na možné hlubší vrstvy tvůrcům úplně stačí odkázat pomocí narážek na Sladký život. (Pokud máte klasiku spíš v mlze: Sladký život je o novináři-intelektuálovi, který se pohybuje mezi filmovou smetánkou, zanedbává svoje literární ambice, existenciálně se fláká od jednoho večírku ke druhému a všechno, co se mu děje, je hrozně, ale hrozně symbolické.)

Americký úspěch se v každém případě nedostavil – snímek nejde pod nos kritikům a především finančně moc nevydělává. Na lehkou komedii přitom Jak se zbavit přátel... překvapivě uvěřitelně a s jistým odstupem cizince zobrazuje svět velkých amerických časopisů a jejich kult šéfredaktorských osobností, jakými jsou Graydon Carter (slavný šéfredaktor Vanity Fair a tím pádem i předobraz postavy hrané Jeffem Bridgesem), Anna Wintour (Vogue) nebo Tina Brown (The New Yorker). Snad se s diváky minul právě v tom, že postrádá jasnější identitu a zůstal na půli cesty mezi Londýnem a New Yorkem.