Tak jsem si znova pustil famózní trailer na tuhle nenápadnou sci-fi hříčku od uznávané kanadské režisérky Gabriely Cowperthwaite (Náš přítel, Megan Leavey) a říkám si, kde byl kčertu celých 95 minut tenhle film? Kde bylo to slibované napětí, ten tlakový hrnec emocí, ta stísněná atmosféra strachu a informačního šumu ze Země, kde mezitím došlo k nukleárnímu poměřování pindíků – zkrátka cokoli, co by film posunulo z vod nudné a nesmyslné břečky? Inu, rozhodně ne tady.

Traileroví mágové nás holt zase jednou šikovně oklamali, v tomhle případě to ale bolí obzvlášť, protože povedených komorních sci-fi s takhle zajímavou geopolitickou zápletkou zase tolik není čili měli tvůrci opravdu široké množství možností, kudy se s tímhle thrillerem vydat. Nakonec si však zvolili tu nejméně atraktivní. Tedy nechání postav, jež jsou všechny do jedné zcela bezkrevné a bez charakteru, aby zdlouhavě žvatlaly o ničem, přičemž do toho občas nějakými mizerně realizovanými zvraty posouvají zápletku dál a dál, až prostě po hodině a půl film skončí a vy si z něj neodnesete nic víc než pachuť zklamání z nevyužitého potenciálu.

Pokud vám to ještě nedošlo z předchozích řádků, sci-fi novinka I.S.S. o partě astronautů a kosmonautů na Mezinárodní vesmírně stanici není příliš povedená. Vlastně spíš vůbec. Nevím, kolik z vás sleduje filmové „recenze“ legendárního japonského herního tvůrce Hidea Kodžimy na Twitteru, ale kdyby viděl tenhle snímek, pravděpodobně by k tomu napsal něco ve stylu: „Viděl jsem I.S.S.“ Jinými slovy film, o kterém lze napsat maximálně, že to je vskutku film, a že jste ho viděli. Upřímně chvíli jsem zvažoval, že bych takhle stručně shrnul i celou tuto recenzi. Jenže na to bylo moje zklamání až příliš velké.

Jedná se totiž zároveň o snímek, jenž v ukázce evokoval survivalovou Gravitaci, seriálový For All Mankind nebo dokonce mnohem starší Hon na ponorku (uznávám, tady to chce mít trochu větší představivost, abyste ty paralely s paranoiou a studenou válkou našly). Nakonec se však nepodobá ničemu z toho. Jestli jsem si naopak na něco při sledování vzpomněl, tak to byla další podobně úmorná sci-fi Život s Gyllenhaalem, Ferguson a Reynoldsem. Jak se ale ukazuje, ani to nejsympatičtější obsazení nedokáže spasit všechno. Hvězdy Amsterdamu by mohly vyprávět…

I.S.S. sice nemá zdaleka tak zářivé a zvučné herce, nicméně Ariana DeBose, Chris Messina, John Gallagher, Pilou Asbæk, Marija Maškova a Costa Ronin se všichni stačili mihnout v dobrých až skvělých věcech a upřímně, nějaký ten dobře napsaný slow burn střet amerických a ruských inženýrů v kosmu by za jiných okolností zvládli prodat bez problému. Jenže tenhle film není ani dobře napsaný, a vlastně ani moc dobře natočený. Je vlastně jenom slow a jediný „burn“, k němuž tu pravděpodobně dojde, je, když si film pustíte i po téhle recenzi s jakýmikoli očekáváními.

Je to líné, i v tak skromné stopáži se děj vleče, jednotlivé postavy se nedaří prokreslovat, vůbec to nezvládá pracovat s tou ústřední zápletkou, tvůrci nejsou schopni za hodinu a půl přijít s jedinou šokující nebo jinak pamětihodnou scénou a jak už jsem psal výše, pak to prostě skončí. A všechno, co jste předtím viděli, skončí v propadlišti dějin. Jako pšouk, který někdo zákeřně vypustil v menším houfu lidí, chvíli vás podusil, ale pak jste se stejně dál zabývali svým dnem, aniž byste tomu okamžiku zpětně ještě někdy věnovali pozornost.

- - -

O snímku I.S.S. se kluci bavili taky v posledním MZ Live, na které se můžete mrknout níže: