Dun, dun, dundundun, dunnununudundundun! Sousedi ze mě dnes nebudou mít radost. Ne že by mě to trápilo, ostatně VIMko k první marvelovce píšu jenom jednou, a představa, že bych u něj neposlouchal hit kapely Black Sabbath, je dnes skoro stejně tak kacířská, jako představa, že by Tonyho Starka hrál v MCU kdokoli jiný než Robert Downey mladší. Každopádně jo, od první představovačky Tonyho Starka uběhlo už nějakých 14 let, což se na jednu stranu nejeví jako zase tak dlouhá doba, na druhou jsme od té doby dostali dalších 26 filmů. Vše v rámci jediného společného univerza. Pro srovnání první bondovka vyšla v roce 1962 a dodnes jich vzniklo pouze pětadvacet (nebo sedmadvacet, zmetky od Sony ale k MCU taky nepočítáme, že jo). Nástup Marvelu byl zkrátka mocný, nebýt úspěchu prvního Iron Mana, možná bychom ale dnes žili v úplně jiném světě.

Ze všeho nejprve je asi třeba zmínit, že tehdy ještě neznámý producent Kevin Feige rozhodně nejel nijak na jistotu. Naopak, většina jeho rozhodnutí se musela jevit riskantní už tehdy, natož v dnešním světle. K režii najal Jona Favreaua, který pár let předtím natočil ne moc chválenou rodinnou sci-fi Zathura: Vesmírné dobrodružství, a jinak byl známý jen coby vedlejší herec z pár filmů a taky Přátel. Iron Man jako postava z komiksů navíc zdaleka nepatřil mezi ty nejznámější hráče, a konečně obsadit do hlavní role Downeyho Jr., který na přelomu tisíciletí zažíval hodně divoké období plné návštěv vězení a povinných odvykaček, taky mohlo dopadnout všelijak. Sympaťák z Ally McBealové, Chaplina nebo toho klipu od Eltona Johna měl ale v Hollywoodu plno dobrých přátel, což ho nakonec zachránilo, a jak se navíc muselo ukázat už na prvním kole castingu, pro roli génia, miliardáře, playboye a filantropa se prostě narodil.

Je trochu legrační popisovat tady začátky komiksové revoluce od Marvelu, zatímco kousek opodál poslal Christopher Nolan v témže roce do kin dost možná nejlepší komiksový film všech dob. A zatímco geekové můžou strávit hodiny debatami o tom, jestli by v přímém souboji vyhrál Batman nebo Iron Man (jednoznačně by vyhrál Batman), srovnávat Temného rytíře s prvním Iron Manem by bylo jako srovnávat jablka s hruškami. Zatímco Nolanův konstrukt etabloval komiksy jako částečné umění, Feige udělal z Iron Mana doslova lidovku. Zábavu pro každého. Nový standard akčního blockbusteru. A díky tomu v budoucnu taky tiskárnu na peníze. Může vás to štvát nebo mrzet, na historii to ale nic nemění.

Tony Stark byl pak jako arogantní hláškující hrdina bez ostychu perfektní styčnou plochou. Zaprvé si mohl Marvel vyzkoušet tradiční origin à la pád na hubu a následný návrat lepší, silnější verze téže postavy. Zadruhé bylo na čase, aby komiksy začaly vypadat a působit uvěřitelně, i když se v nich dějí neuvěřitelné věci. Z tohohle pohledu první Iron Man (na rozdíl třeba od prvního Hulka) nikterak nezestárl a efekty v něm doteď působí jako něco, co by prostě klidně mohl za týden na konferenci ukázat Elon Musk jako budoucnost Tesly. Čímž se tak nějak nastavil standard pro všechny další filmy. A zatřetí, když už jedete kombinaci vysoký risk / vysoká odměna, nemáte co ztratit, a tak se ty ambiciózní plány na široké komiksové univerzum realizují hnedka snadněji. I proto mohli tvůrci nechat cameo Samuela L. Jacksona až do potitulkové scény, nekomplikovat tím předchozí přímočarý děj a pak prostě doufat, že si fandové komiksů z celé té představy ukápnou.

Všechny tyhle boční úspěchy, které později daly za vznik tomu, čemu dnes říkáme MCU, ale hodnotíme pouze zpětně a samy o sobě neznamenaly v té době nic. První Iron Man uspěl z mnohem obyčejnějšího důvodu. Byl to totiž v prvé řadě skvělý blockbuster. Úvodní intro s přepadením vojenského konvoje a následný návrat o pár dní zpět bylo senzační, nápad na zmodernizování originu postavy, která vznikla v 60. letech uplynulého století, se povedl na jedničku, a co se komiksových filmů týče, postavil se v tomhle případě proti hlavnímu hrdinovi jeden z těch památnějších záporáků (oproti třeba dvojce).

Ze tří samostatných filmů nám navíc první Iron Man dal nejúplnější a taky asi nejtemnější Tonyho dějový oblouk. Došlo na alkohol, ukázky terorismu byly docela nekompromisní a postelovým hrátkám se film taky nevyhnul. I ten humor byl spíš provokativní a svěží, zejména v podání famózního Downeyho. Přidejte vděčný závan drzosti v šokujícím finále, které opět tak trochu bořilo dosavadní představy o tom, jak by se měli superhrdinové chovat, a dostanete zkrátka univerzální recept na miliardovou akční franšízu, o jejímž prvním dílu se i po 14 letech a o 26 filmů později mluví jako o jednom z nejlepších počinů v žánru, jehož změnu koneckonců sám odstartoval. A byť se kruh Tonyho Starka uzavřel už pár let nazpátek v Avengers: Endgame, jeho dědictví tu s námi je dodnes. Zatímco tak pomalu vyhlížím třetí epizodu nového Moon Knighta, můžu celkem hrdě prohlásit, že mě to celé kupodivu dodnes neomrzelo.