Trend rozdělování filmů patří mezi to nejdementnější, na co lze v kinech v současné době narazit. Nebo minimálně je to stejně dementní jako třeba srágory Tylera Perryho či Tomáše Magnuska. Jako OK, chápu, že prodat jeden příběh dvakrát znamená i dvojnásobné tržby a že někteří fanoušci (zdravím KarlaR) rozpůlení poslední knížky o Harrym Potterovi uvítají a budou až do konce života tvrdit, že vyprávění o tom, jak jsou tři mladí kouzelníci ve stanu a připravují se na bitvu, která ve filmu není, patří k pilířům moderní kinematografie, ale … ale nic. Prostě je to dementní. A potvrzuje to i první část závěru Hunger Games.

Hunger Games: Síla vzdoru 1. část : FOTOGALERIE

Druhý díl se mi k mému vlastnímu překvapení dost líbil. Hunger Games prospěla změna režiséra, protože Francis Lawrence má akci a velkolepost přeci jen víc v ruce než Gary Ross, a překvapivě propracovaná psychologie hrdinů a temnější atmosféra taky udělaly své. Bohužel to všechno ve trojce jde do háje z jednoho jediného důvodu. Ve filmu se téměř vůbec nic nestane a většinu času se nejspíš budete sami sebe ptát, proč na to vůbec čumíte a proč by vás mělo zajímat, co se na plátně děje.

Tentokrát už se z logických důvodů nebojuje v aréně, přesouváme se do vyšší ligy, kde se hraje vyšší politika. Rebélie je v plném proudu, obyvatelé téměř zničeného distriktu 13 se připravují na boj a Katniss se (hned potom, co se vyrovná se ztrátou přítele) má stát nejsilnější zbraní revoluce. Symbolem, který budou následovat masy a společně snad zadupou do země tyranskou vládu Donalda Sutherlanda. Taková je teorie. Potíž tkví v tom, že ve třetím díle na rozdíl od pečlivé psychologie ve dvojce absolutně nefunguje snaha o politiku. Nemám problém respektovat fakt, že Hunger Games necílí na fandy House of Cards, Všech prezidentových mužů nebo Západního křídla, ale pokus tvářit se jako vážné drama, kde se ta nejdůležitější rozhodnutí ovlivňující celý svět dějí za jednacím stolem, filmu jednoduše nevychází.

Budete mít pocit, že jste viděli něco, co jste vidět vůbec nemuseli.Celá politika, ačkoliv je okolo ní keců jak ve scénářích Aarona Sorkina, se totiž nakonec zvrtne v to, kdo před kamerou víc bulí nebo řve, což logicky moc působivé není. Nehledě na fakt, že davy dřevorubců, kteří se pod vlivem motivačního proslovu mladé holky rozhodnou bojovat, se chovají spíš jako lumíci. Hlavně protivníků je vyloženě lákají a všichni tu jsou spíš zfanatizované stádo než lidé, kteří sice bojují s revoluční náladou v srdci za lepší životy, ale zároveň by z toho rádi vyšli se zdravou kůží. Celá tahle hra na osudovost, velká gesta, revoltu proti systému a boj proti diktátorovi se absolutně míjí účinkem. A i když není tak zoufalá, aby byla směšná, nudná je dost. Lawrence kvůli srozumitelnosti zjednodušoval a zjednodušoval, až mu vlastně v rukách nic nezůstalo.

I když ono možná jde i o to, že v první části Síly vzdoru skutečně není nic. Na akci sice dojde a vydařila se stejně jako ve dvojce (tudíž solidní hollywoodský průměr a v žánru young adult absolutní špička), ale není jí dost. Většinu času se tu zkrátka jen kecá o ničem. Staré a známé postavy se objevují, když je režisér potřebuje, a pak zase na hodinu zmizí, protože nemají co říct, noví hrdinové pak zaujmou maximálně svým účesem nebo všichni pořád něco říkají, aniž by cokoliv sdělili. Snaha roztáhnout film na 120 minut je patrná z každé druhé scény. Kdyby se film prostříhal, mohl by z toho být solidní půlhodinový úvod před finále, ale takhle akorát zdržuje a otravuje. Půlka scén by se mohla okamžitě zmizet a příběh by tím neutrpěl. Vývoj charakterů a vztahů mezi nimi je prakticky nulový a snaha hrotit atmosféru a napětí v momentech, které na plátně nefungují (to finále a závěrečný zvrat jsou hodně úsměvné), jen potvrzují zbytečnost první Síly vzdoru.

Přehrajte si trailer Film má jedinou kliku v tom, že za kamerou i před ní byli skutečně šikovní lidé, kteří i z toho mála, co měli k dispozici, zvládli udělat bez problémů koukatelnou podívanou. Donald Sutherland nebo Phillip Seymour Hoffman odvádí prvotřídní výkony, režisér Francis Lawrence se pokouší se střídavými úspěchy mačkat epickou podívanou i z momentů, které k ní mají ve skutečnosti hodně daleko, a potěší i fakt, že to celé má snesitelné dvě hodiny a vlastně to moc vyloženě nenudí. Ovšem pocit, že jste viděli něco, co jste vůbec vidět nemuseli, protože to podstatné dostanete v kině až za rok, nejspíš přetrvá.

P. S.: Rád bych věnoval jeden odstavec systému 4DX. Na třetí Hunger Games si totiž můžete zajít i do kina, které se chlubí touhle vymožeností. A já bych vám radil, abyste to nedělali. 4DX je totiž pro kulturní vývoj lidstva významné asi jako boty značky Crocs, Vuvuzela nebo chipsy s příchutí štrůdlu (fakt to existuje a je to přesně tak hnusný, jak si představujete). Na druhou stranu pokud vás v kině baví, když vám někdo zezadu kope do sedačky, zepředu fouká do ksichtu a pouští pod nos smrady, nejspíš si to užijete. Podle mého naprosto nevýznamného názoru je však zážitek ve 4DX srovnatelný s koukáním na turecký camrip s integrovanými bulharskými titulky. Pokud si chcete připlatit za to, že si film neužijete, napište mi do vzkazníku. Budu sedět vedle vás, foukat vám do uší a kopat do sedačky. Na ceně se domluvíme, ale určitě vás to vyjde levněji.