Nemám rád první Hunger Games. Je to jen o něco lepší film než Stmívání a to pouze kvůli tomu, že v něm hrají lepší herci. Jinak jde o lacinou ubulenou variaci na kultovní Battle Royale odehrávající se ve světě, který je uvěřitelný asi jako pokusy o seriózní herectví Tomáše Magnuska a jehož tvůrci kostýmů by měli být souzeni v Haagu za zločiny proti lidskosti. Teď dorazila dvojka. A stojí za to.

Hunger Games: Vražedná pomsta: FOTOGALERIE

Kdyby mi někdo před dvěma dny tvrdil, že se mi druhý příběh Katniss a Peety bude líbit, asi bych mu doporučil navštívit centrum Drop In. Ale fakt je ten, že i když to tak na první pohled možná nevypadá, Vražedná pomsta nemá s prvním dílem moc společného. Po úvodu se může zdát, že k žádným razantním změnám nedošlo. Pořád tu máme srandovní svět, v němž každý okrsek reprezentují dvě stovky lidí, kteří se vejdou do jednoho skladiště, a fašistický režim funguje víceméně proto, že tvůrci potřebují, aby fungoval. Rychle se však ukáže, že Francis Lawrence natočil o dost jiný film než před rokem Gary Ross.

Hunger Games: Vražedná pomsta je totiž dospělejší, temnější a drsnější. U Stmívání a podobných filmů obvykle tvůrci sází na to, že když něco fungovalo v jedničce, není důvod to měnit. Tady se tak naštěstí nestalo. Buď si někdo uvědomil, že publikum stárne a snese víc, nebo má Francis Lawrence podstatně větší koule než všichni režiséři teenagerských sci-fi a fantasy dohromady. Stříká tu krev, pochmurná atmosféra je cítit z každého záběru a scény potlačování zárodků rebelie jsou výrazně brutálnější, než by člověk u potenciálního hitu pro dospívající publikum čekal.

Změnili se i hrdinové. Z vyjukaných děcek jsou teď dospělí mladí lidé, na které dopadá tíha toho, co udělali a musí žít s tím, že pro svůj život vraždili. Navíc zjišťují, že v budoucnosti to nebude o moc lepší. Během jediného roku jakoby trošku srandovní pár Katniss a Peeta zestárl o celé desetiletí. Jsou unavenější, cyničtější, naštvanější a psychicky na dně. Jennifer Lawrence i Josh Hutcherson celou tuhle proměnu zvládli bez větších problémů a právě díky nim a dospělejšímu přístupu k látce nejspíš velmi rychle přesunete dvojku Hunger Games z kategorie „chci se přiživit na Stmívání“ do „hele ono to je fakt docela dobrý“.

Svět je najednou zajímavý, na postavách vám bude záležet a pachuť vykrádačky japonského masakru Battle Royale zmizí. Na druhé Hunger Games se zkrátka dobře dívá, protože k nim evidentně lidé za kamerou i před ní přistoupili seriózněji a zkusili natočit místo adaptace, jež by měla potěšit především znalkyně knihy, dystopickou sci-fi. THX 1138 to pochopitelně není, ale i tak budete možná překvapeni, jak se Lawrencovi povedlo vybudovat svět, který na rozdíl od loňska nepůsobí zdaleka tak uměle a je mnohem děsivější, než byste si možná vůbec dokázali podle prvního filmu představit. Navíc tu jsou tentokrát charaktery, které diváka zajímají, a snaha „natočit, vydělat, vyhodit a začít dělat na sequelu“ tu není patrná ani v nejmenším.

Malinko zamrzí, že druhá polovina v aréně trochu ztratí tempo a parta hrdinů tu utíká před vraždící mlhou místo toho, aby si dávala pořádně po držce. Když už na akci dojde, je velmi slušná a Lawrence ukazuje, že tyhle věci zvládá o několik tříd lépe než Ross, bohužel se tu však víc mluví než koná. Vzhledem k závěru filmu se to dá chápat, ale to, že člověka víc baví projevy Lawrence a Hutchersona před nastoupenými než bitky uprostřed džungle, jednoduše zamrzí.

Ale i tak nemám problém přiznat, že Vražedná pomsta se povedla a že jsem si ji užil. Pořád tu sice zůstává tak trochu směšný svět a výstupy Elizabeth Banks nebo Stanleyho Tucciho jsou pro mozek diváka s kapkou vkusu skoro až životu nebezpečné, ale novému režisérovi se zkrátka povedlo udělat z generické sci-fi pro teenagery napínavý film, který nejedná s divákem jako s idiotem a nespoléhá se na to, že když si knížku koupilo tisíci milionů miliard lidí, tak přijdou i do kina a ono se to nějak zaplatí. Je to dobrý film. Nebojte se ho.