Kdo má opravdu rád filmy a myslí to s nimi aspoň trochu vážně, chodí na ně do kina často a rád. Takovému nebo takové nejspíš nemá smysl Hříšníky ani doporučovat, protože už mají lístky na novinku Ryana Cooglera s Michaelem B. Jordanem v cool dvojroli dávno koupené. Následující řádky tak budou patřit spíše těm, kteří chtějí do kina vyrážet už jen na opravdu výjimečné zážitky. Takové, kterých se na velkém plátně objevuje do roka fakt jen hrstka, ale když už na ně člověk zajde, odchází s pocitem, že byl přenesen do tak trochu jiné sféry bytí. Na místo, kde je všechno možné, hranice reality a fikce se sypou jako hrady z písku a následující dvě hodiny si s vámi tvůrci můžou dělat cokoli, co se jim zlíbí, protože vaše pozornost už po pár vteřinách patří pouze jim. Je fajn se nechat filmy takto pohlcovat a mě moc těší, že přesně to se nyní povedlo výše zmíněnému tvůrci Black Panthera nebo Creeda s jeho upíří novinkou.

Hříšníci neboli Sinners přitom vypráví vcelku jednoduchý příběh. Dvojice bratrů dvojčat Smoke a Stack (Jordan) se vrací z Chicaga, kde pracovali mimo jiné pro Al Capona, do rodného povodí řeky Mississippi, aby si otevřeli svůj vlastní podnik. V tom se bude tančit, zpívat, pít a taky hrát karty, což jim má přinést do kapes zaručený cash. Dříve, než ale dvojice může svůj ambiciózní plán rozjet, je třeba ještě naverbovat pár místních legend a taky kamarádů z dětství, aby s úvodní velkolepou otvíračkou pomohli.

Na tomto místě je nutné zmínit dvě věci. Ano, tohle celé je pouze předehra k tomu, že se později na místo dostaví upíři (kteří v tomhle světě mimochodem mají celkem specifické fungování) a začne hostina. A ne, film není tak úplně horor – element strachu tady prakticky není. I proto je třeba se připravit, že co by se mohlo někomu zdát jako zbytečně zdlouhavý expoziční úvod, tady slouží jako de facto film ve filmu. Prohlubuje jednotlivé postavy, nabízí vlastní dramatické oblouky, zasazuje zdejší dění do nějakého většího historického kontextu (ať už jsou to zákony Jima Crowa, působení Ku Klux Klanu nebo jen ukázka tehdejšího života lidí makajících od rána do večera na plantážích za mrzký peníz) a připravuje půdu pro následující audiovizuální orgie.

A je fakt důležité se na to připravit, protože ačkoli jsou ty změny žánrů a přechody mezi jednotlivými linkami mistrovsky realizované, vyrazit na Hříšníky s tím, že chcete sledovat bandu černochů zavřených v jedné kůlně čelit dvě hodiny hladovým upírům v čele se zase jednou ďábelsky charismatickým Jackem O’Connellem by mohlo vést k nejednomu zklamání. Mimochodem, když už zmiňuji ty herce, jak dvojrole obyčejně nemám rád, tak tady si to Jordan střídající polohy mezi vážným veteránem poznamenaným smutnou rodinnou tragédií a naopak ukecaným vtipálkem laškujícím s tradičně báječnou Hailee Steinfeld strašně dává. Klobouk dolů ale patří Milesi Catonovi, pro něhož to byla vůbec první herecká role, a mezi daleko ostřílenějšími kolegy a kolegyněmi dokázal pohodlně vyčnívat. Připomínal mi trochu Andyho z Romula.

Vlastně bych se nebál celý ten možná i hodinový úvod označit za tak trochu tarantinovský, zejména na Osm hrozných jsem u něj myslel hodně. Precizní vybroušené dialogy. Každá scéna pečlivě promyšlená do posledního detailu. Atmosféra místa sálající z plátna ven tak, že doslova cítíte každou kapičku potu. A do toho ladně propletené momenty, které vyplňují svět okolo. Ať už je to poutavá píseň, mentorské vysvětlování toho, jak správně najít G bod nebo pro změnu zdrcující lynčovací historka s prolínajícími se zvuky výkřiků.

Coogler zkrátka přesně ví, co a jak tady chce vyprávět, a hlavně vůbec nikam nespěchá. Naopak si očividně libuje v tom, že točí na 65mm film, skrz který nabízí totální a nekompromisní imerzi. Prostě vás ty celky i bez jakýchkoli dialogů vcucnou natolik, že snadno ztratíte pojem o čase. Jindy na to ale pro změnu umí šlápnout, takže než se nadějete, začne se stmívat a na plátno poprvé vyskočí zubatý O’Connell, jehož svým hudebním umem vyvolala jedna z hlavních postav.

Což nás přivádí k alfě a omeze celého snímku. Jak už jste možná pochopili z prvních dojmů nebo trailerů, řeč je o hudebních vložkách, kdy se v rytmu blues prohýbá nejen každičký návštěvník či návštěvnice onoho zábavního podniku, ale i samotné brány mezi peklem a Zemí. Právě fenomenální hudební pasáže tady jsou duší nejen celého filmu, ale i hlavní mechanikou, jak v do té doby seriózně pojatém dramatu/gangsterce představit různé nadpřirozené prvky. Nebudu zbytečně spoilerovat, jedna konkrétní sekvence se vám tady ale doslova vypálí do mozku nejen svými kamerovými jízdami, ale i mícháním hudebních žánrů a stylů stejně jako fantastickým střihem, jak zapadá do celkové gradace. Kdybych ho měl, tak v kině smeknu klobouk.

Co se té akční složky týče, která se dostavuje až ke konci, je to rozhodně mnohem víc filmový i žánrový standard oproti tomu, jak si se vším Coogler hrál do té doby. Místo napětí a strachu tu pak prim hrají trochu jiné emoce jako beznaděj nebo pocit zrady, kdy ať dotyční dělají ve svém životě cokoli, tehdejší doba zkrátka byla proti nim, což film docela hezky podtrhne větičkou, že pokud by se nedostavili upíři, dostavil by se někdo jiný. No a pak se spustí očekávaná jatka. Tady bych asi opět krotil očekávání, protože je zjevné, že celá tato pasáž zkrátka nebyla tím stěžejním, co chtěl Coogler vyprávět (byť to alespoň umožnilo vyniknout svalům Michaela B. Jordana), nicméně zase nechci tvrdit, že to nebylo i tak stylové a zábavné. Bylo a moc.

Přehrajte si trailer Za mě každopádně takto nastavené priority byly v pořádku, protože místo dalšího upířího hororu mi tvůrci naservírovali nespočet jiných audiovizuálně strhujících, ale i myšlenkově podnětných momentů, které kdyby tady nebyly, fungovali by Hříšníci pro mě o dost hůř, než když se upozadil ten hororový aspekt. Takhle jsem vlastně dostal ideální poměr věcí, co mě baví, v doslova jednom z nejstylovějších podání, co jsem nejen letos na velkém plátně sledoval. Že tam pak ve finále ještě dojde na některé doslovné scénky, hřejivé vyřizování účtů, překvapivý epilog nebo dokonce potitulkovou scénu, to už beru spíš jako třešničky na jinak báječném dortu než něco, co by mě mělo zklamat nebo snížit celkový zážitek. Coogler se každopádně s tímto filmem vyznamenal a vy byste neměli příliš dlouho váhat, a vyrazit si na tenhle působivý kus filmařiny do kina, ideálně do IMAXu, abyste si ho vychutnali v celé jeho epičnosti. Neslibuji, že se budete bavit tak královsky jako já, ale litovat určitě nebudete.