Damien Chazelle. Třicet osm let, jeden Oscar a čtyři celovečerní filmy, z nichž dva jsou už dnes považované za klasiku a třetí skoro taky. A to čtvrté byl černobílý debut, takže se to skoro nepočítá. To je docela hezká bilance na někoho, kdo je mladší než většina redaktorů MovieZone. V tomhle případě však nejde z naší strany ani v nejmenším o závist, jako spíš o respekt. Když se mluví o nejzajímavějších tvůrcích generace třicátníků, Chazelleovi jméno bývá na prvních místech a bez debat právem. A nejspíš na tom nic nezmění ani komerční neúspěch jeho novinky Babylon. Peníze totiž sice nevydělala a za mořem se jí nedostalo úplně nadšeného přijetí, ale tak už to v životě chodí. A to se někdy těm nejlepší filmům stává. A šance, že Babylon bude jedním z těch nejlepších přinejmenším v letošním roce, není vůbec malá. 

Babylon se odehrává v Hollywoodu ve dvacátých letech, kdy pomalu končila éra němého filmu a nastupoval zvuk. Superhvězda Jack Conrad (přesný Pitt) pomalu zjišťuje, že v novém světě pro něj možná už není místo, ambiciózní Nellie (sexy a divoká Robbie), která sem přijela z bůhvíjakého vidlákova, je odhodlaná stát se novou hereckou ikonou, Mexičan Manny chce prostě jen točit a svoje hollywoodské sny si sní i černošský muzikant Sidney, exotická Lady Fay Zhu nebo stárnoucí novinářka a kritička Elinor St. John. V turbulentním světě stříbrného plátna, nových technologií, pomíjivé slávy a pokrytectví jsou ale sny hodně nebezpečné. 

Babylon: FOTOGALERIE

Babylon do značné míry připomíná předchozí Chazelleovy kousky, ty totiž taky vyprávěly o plnění snů tužeb a o tom, co je člověk ochotný pro ně obětovat. Bubeník Miles Teller se nechal ve Whiplash šikanovat J.K. Simmonsem, Emma Stone a Ryan Gosling riskovali v La La Landu svůj vztah kvůli tomu, aby uspěli a i ten První člověk byl v tomhle směru o tom, co všechno musel Neil Armstrong zaplatit, aby se prošel po Měsíci. Bylo by snadné, zároveň ovšem krátkozraké koukat na Babylon jako na příběh jedné hollywoodské éry, jako to pojal třeba The Artist. Chazelle do jisté míry samozřejmě zkouší oživit téměř sto let starý Hollywood a jeho hvězdy (v tomhle případě fiktivní, ale částečně inspirované skutečnými), které jsou filmem posedlé. Jenže stejně jako ve svých starších dílech nechává hrdiny kvůli plnění jejich snů trpět. Fyzicky, morálně, psychicky, nešťastnou láskou, pouhou hloupostí, věkem, pocitem bezvýznamnosti… a zároveň nekonečnou touhou být pořád u toho. 

Babylon je o lidech, kteří točí filmy. O lidech, které nevidíte, protože jsou někde v pozadí a snaží se sehnat kameru dřív, než zapadne slunce a záběr bude v háji. O těch, co doufají, že právě na ně čeká někde za rohem agent schopný udělat z nich nové hvězdy. A nebo o těch, kteří už se těmi hvězdami stali, ale trpí tím, že na ně všichni okolo musejí mít nějaký názor, nebo jimž dochází, že jejich kariéra končí. Lidi, o nichž dnes – po sto letech – nikdo nic neví, jejich jména znají jen fajnšmekři a oni museli svému snu obětovat mnohdy víc, než byli zprvu ochotni. Jenže všichni dohromady tvořili filmy a když to do sebe všechno správně zapadlo, stvořili zázrak. Chazelle nenatočil poctu Hollywoodu, spíš poctu snílkům, bez nichž by Hollywood neexistoval. A natočil ji takovým způsobem, na jaký možná nejste připravení. 

Hned na začátku Babylon jasně nastaví, kde jsou hranice, za které je ochotný jít. A jsou sakra daleko. Tak moc daleko, že bych se nedivil, kdyby útlocitnější diváci odešli domů, protože Chazelle úvod pojal jako jednu obrovskou párty. Nebo jinak. Ještě než na párty dorazí, vydělá se na člověka slon. To jen abyste hned od začátku věděli, do čeho jdete. Následující hollywoodský večírek je něco naprosto šíleného. Asi jako kdyby Baz Luhrmann natočil kalby z Vlka z Wall Street, byl u toho sjetý koksem a nechal se vyhecovat, aby tam dal „fakt úplně všechno“. Nahota a drogy? Jasně, ale to jsme teprve na začátku… nebudu tu konkrétní, jen … no tohle jste prostě ještě asi neviděli.

Chazelle navíc netočí hollywoodské orgie proto, aby šokoval nebo lacině bavil. Gigantický večírek se stovkami lidí mu dává příležitost vyblbnout se s kamerou, projíždí mezi lidmi. Oblétává jednotlivé hrdiny během jejich dialogů a hned zase utíká pryč, aby ukázala další drobnůstky z párty plné kostýmů, sexu, drog, a jazzu (rock and roll se tehdy ještě nehrál). A trvá to snad půl hodiny, během níž poznáme všechny hlavní hrdiny, kteří se tu jasně vyprofilují a člověk hned ví, komu by měl držet palce a proč, co umí a jestli jde o profesionála, naivku nebo někoho, koho stejně dřív nebo později nejspíš čeká krutý osud. A to vše za dokonalého soundtracku Justina Hurwitze. 

Třicetiminutová opulentní párty pak naznačí, jak bude nakonec vypadat celý Babylon. Ten se odehrává na prostoru několika let a hrdinové se v něm často potkají jen na chvilku, každý má svůj vlastní příběh, ale Chazelle je vypráví tak, že se nebojí věnovat se dvacet minut jednomu jedinému dni na place, večírku v lepší společnosti, prvnímu natáčení se zvukem nebo výletu k šílenému gangsterovi, při němž zahraje na zvrácenější strunu. A naznačí, že hororový žánr by v jeho podání mohl být hodně zajímavý. Velký hollywoodský příběh tu tvoří jednotlivé epizodky, v nichž režisér ukazuje, že natáčení jedné malé scény ve studiu může být audiovizuálně stejně strhující jako režírování stovek komparzistů u historického velkofilmu. Dovede v nich vyvolat emoce, občas zahraje na komickou strunu, jindy dokáže dojímat, ukazovat svoje hrdiny jako bandu magorů, hvězd hodných obdivu i zoufalců řítících se do propasti. A vytváří komplexní obraz lidí, kteří tvořili Hollywood, přičemž není důvod myslet si, že to dnes vypadá nějak zásadně jinak. 

Tahle skládačka malých příběhů ovšem trošku brzdí snahy o fungování vztahů mezi postavami. Hrdinové se potkávají spíš výjimečně a nejvíc prostoru nakonec dostává láska mezi nezvladatelnou hvězdou Nellie a Mannym, jenž na rozdíl od ní chce u filmu být, ale spíš za kamerou a v zákulisí. To, že mezi nimi něco je, Chazelle řekne hned při jejich prvním setkání, avšak díky epizodičnosti Babylonu tu bohužel není příliš prostoru k tomu, aby se jejich vztah mohl nějak tradičně vyvíjet. A i když to ke konci do sebe zapadne, forma vyprávění zkrátka pro velkou romanci v ještě větším Hollywoodu úplně vhodná není. Ale režisér si toho evidentně byl vědom a rozhodně se nedá říct, že by milostná linka nefungovala nebo dokonce rušila. Jen to, jak se směřuje k jejímu vyvrcholení, tu z logických důvodů nefunguje tak, jak by to fungovalo v běžném filmu. 

Asi jste však pochopili, že Babylon běžný film není. Je to kombinace cirkusového řádění, lehce bizarních postaviček a epizodek ze života snílků a bláznů, kteří chtěli vyprávět příběhy, toužili po potlesku a Hollywood se jim dostal pod kůži tak moc, že ani neměli čas všimnout si, že stejně rychle jako tu hvězdy vznikají, tak i zhasínají. A že sny se můžou měnit v noční můry. Ale že sakra stojí za to být toho součástí a možná dosáhnout nesmrtelnosti.