Pokud jste četli nedávné velebení klasického Hollywoodu, dobře víte, že mě výlety do minulosti ohromně baví. Zrovna Coeni přitom patří k režisérům, kteří je zvládají evokovat na jedničku, jak ostatně předvedli v Millerově křižovatce, Bartonu Finkovi, Záskoku, Bratříčku, kde jsi? nebo Muži, který nebyl. Ano, jedna retro pecka vedle druhé. Když se tedy začalo mluvit o Ave, Caesar!, konspirační komedii z padesátých let, byl jsem v sedmém nebi.

Coeni si střihnou další éru a bude u toho kupa prvotřídních hvězd? To přece nemůže dopadnout špatně, no ne? Z Ave, Caesar! se tak rychle stala totální papírová jistota, jíž se dařilo šponovat očekávání na maximum. O to podivnější tedy je, že se z nové coenovky vyklubala utahaná katastrofa, která si plete banálnost s rafinovaností a odmítá bavit na úkor toho, aby vás mohla trápit nekonečnými debatami o politice a ekonomii. Ne, vážně si nevymýšlím. Místo šikovně rozvržené ztřeštěné komedie v kině jen najdete ukecaný patvar, který se snaží být tak nějak vším a ve finále vlastně není ničím zajímavým.

Příběh šéfa produkce hollywoodského studia (Josh Brolin), který řeší únos své největší hvězdy (George Clooney), je v první řadě výkladní skříní padesátých let. Dostanete kus westernu, kus romatického dramatu, kus římského velkofilmu, kus muzikálu nebo podvodní show... a všechno to vypadá krásně. Jednotlivá "žánrová proma" ale bohužel nevznikla za účelem chytrého pohánění děje nebo vypiplaného parodování (snad s výjimkou westernu), nýbrž čistě proto, že si je Coeni chtěli a mohli natočit. K jednomu "filmu ve filmu" tedy zlákali Scarlett Johansson, k jinému třeba Channinga Tatuma. A do rolí tehdejších režisérů obsadili Ralpha Fiennese nebo Christophera Lamberta, protože... Coeni jsou zkrátka pojem a každý s nimi chce pracovat?

V tomhle ohledu Ave, Caesar! dost připomíná nejhorší allenovky. Slavní herci kývnou na nový film legendární tvůrčí entity, aniž by se na cokoliv vyptávali nebo dostali přečíst scénář. Následně dorazí na plac, odehrají to, co jim jejich idol rozkáže, a mizí domů s pocitem, že si můžou odškrtnou další položku z režisérského "bucket listu". Samozřejmě nechci tvrdit, že Coeni dávali svoji novinku dohromady zrovna takhle (minimálně Clooney a Brolin s nimi pracovali už několikrát). Rozhodně se toho dojmu ale nezbavíte, protože se tu feeling přesluhujícího Woodyho Allena lepí na paty na každém kroku.

Ave, Caesar! se nežene kupředu jako Potíže s Arizonou. Nejde o fascinující studii protagonisty jako u Muže, který nebyl. Ani se nedočkáte pečlivé žánrové pocty z ranku Záskoku. Ave, Caesar! prostě jen existuje, jednou za 10 minut přijde s fajn vtípkem a zbytek času marní nafrněnými řečičkami a krátkými zastávkami u postav, které vám jsou zcela lhostejné a po pár krátkých scénách zmizí v nenávratnu. V tomhle ohledu jsou navíc cítit střihačské nůžky, které očividně úřadovaly hlavně v poslední půlhodince. O pár stěžejních scénách se totiž jen mluví, Jonah Hill vyklidí pole asi za minutu (ačkoliv je na plakátech!) a Dolph Lundgren se pro jistotu objeví jen jako silueta, z čehož musel na premiéře dostat minimálně infarkt.

Coeni jako by tentokrát až příliš zapadli do říše retro divů a zapomněli, že točí nejen pro sebe, ale i pro zbytek planety. Ave, Caesar! se tak nepříjemně vleče, moc neví co s herci (paradoxně proto vyniká minimalistický Alden Ehrenreich) a veskrze sděluje akorát věci, které všichni dávno víme. Výsledkem je tudíž podivný slepenec filmových imitací a ploužení se po Hollywoodu, který je tím zdaleka nejhorším z coenovské tvorby.

Jedinou dobrou zprávou je, že bratři našli svoje dno a teď už se od něj můžou jen odrazit. Takže směle vynechte návštěvu kina a pojďme rovnou doufat, že nás co nejdřív čeká skvostný reparát.