Politika, politika, proč se nás tak mocně týká. Robert Redford sklání svou hlavu z hvězdiček a pruhů a prosí svět o odpuštění. Bohužel to dělá značně nešťastným způsobem a střílí při tom do vlastních řad. Anti-bushovci možná zatleskají, hollywoodským aktivistům typu Seana Penna ukane slza, ale ostatní budou vyzobávat drobná moudra z kotle plného generalizací a banalit.

Předem bych chtěl upozornit, že recenze se bude snažit být nepolitická a bude obsahovat co nejméně cizích (nezaměňovat se sprostých) slov. Čistě proto, že chci, aby tomu rozuměl i Tonda z Lhotky a mohl se o tom pobavit v komentářích. Redford měl zřejmě naprosto stejný záměr, a proto svou devadesátiminutovou moralitku staví z mimořádně zjednodušených cihel, které se rozbíhají do tří různých linií. Máme tu rozhovor zkušené novinářky s progresivním senátorem (Tom Cruise se opět medově usmívá, tentokrát je to ale tzv. "k věci"), rebelantského profesora se zástupcem ležérního křídla americké zlaté mládeže a nakonec dva idealisty, kteří měli víc ideálů než jedniček, a tak se nechali naverbovat. Teď mrznou někde uprostřed Afgánistánu a vznosné myšlenky o změně amerického vládního systému tzv. "od lesa", je pomalu opouštějí. Redford to ovšem nenechá jen tak, a z druhé strany do diváka pumpuje ideje úplně nové, bohužel značně zmanipulované. Průhlednost zápletky se stává pastí, protože jakkoliv je vše pochopitelné a srozumitelné, přemýšlivému divákovi nedělá potíže vysledovat, kam chce Redford svůj plamenný projev zatáhnout.

Neutrální pohled na americké pozice v současném světě tedy nedostanete ani náhodou, ale v to ostatně doufali pouze největší naivkové. Potíž je v tom, že Redford se kryje snad jen kvalitními herci - Cruise posadil proti Meryl Streep a sám se ujal role nejdůležitější, když jako profesor vypráví o tom, jak by to podle něj mělo být. Okatě tak diváka tlačí na svou stranu barikády a v kombinaci s mírně ustrašenou Cruisovou postavou, která mačká tisíce knoflíků od raket, helikoptér, vojenských šiků a kobercových náletů, v naivní představě, že jeden z nich všechny problémy zázračně vyřeší, nabízí jen polovičatou úvahu, kterou lze napadnout i bez dvou semestrů v debatním kroužku. Stačí pár záběrů na výtečníky z Texasu, kteří se zlámanými končetinami sypou olovo do Talibanců a k divákům posílají šrapnely plné patosu, aby Redford při vší politické zaslepenosti skončil na stejné koleji jako ti, na které zuřivě ukazuje prstem. Zjednodušování, manipulování, polopravdy a pololži. Pokud chcete kopat hluboko, musíte se při tom ušpinit, jenže v tomhle případě se pod vší hlušinou neskrývá víc než pár chytrých řečiček, které jsou staré jako lidstvo samo.

Proč to tak je? Protože Redford ani neví, co by vlastně chtěl říct, případně se to bojí říct nahlas. Celá jeho konverzace se studentem na rozcestí, která je středobodem filmu, plyne odnikud nikam. Ano, je tu řada podnětných věcí a narážek, které mohou rozpoutat solidní debatu v okruhu podobně smýšlejících lidí (nebo také solidní hádku, když se vám do toho připlete někdo další), jenže k tomu vážně nepotřebujete sledovat napudrované hollywoodské panáčky a jednu velmi průměrnou válečnou momentku, stačí se podívat v libovolný den na zprávy CNN. Redfordovi můžeme poděkovat, že tenhle problém přinesl až do kin a nebál se ho pojmenovat. Jako nezávislý pozorovatel ovšem selhal a v rámci skromné stopáže najdete jen několik vzácných okamžiků, kdy vám dovolí s jeho názorem polemizovat. Je to, jako byste se snažili najít svobodu pohybu na předem daných kolejích. Časem vás začne frustrovat, že tuhle tramvaj plnou laciné ideologie neřídí někdo schopnější. Už proto, že bez ohledu na kvality či nekvality snímku se zvlášť v Evropě najde dost vděčných diváků, kteří zvednou palec jen proto, že si Amerika konečně sype popel na hlavu. Jenže co z toho? Redford nenabízí řešení, jen poukazuje na příznaky.

Jemné pokrytectví roste s každou minutou, když za režisérovou rétorikou vidíte tytéž chyby, které jsou v danou chvíli vytýkány. Obsah popírá formu a všechno je velmi, velmi diskutabilní. Což je asi jedna z mála věcí, které lze jednoznačně pochválit. Zajímavé téma, kontroverzní zpracování a typicky hollywoodská fazóna. Právě ta možná snímku pomůže na cestě do zapomnění. Pevně doufám, že se už někde líhne někdo, kdo to chytí za správný konec. Je těžké spekulovat nad tím, co konkrétně je správný a co špatný konec, ale Redfordova černobílost nikoho nikam neposune. Maximálně probudí. Velmi nešetrně a neobratně. Asi jako vaše maminka, když se vás snaží dotáhnout k sobotní snídani.