Někdy prostě potřebujete vypnout. Blbý den v práci, hádka s partnerkou či partnerem, špatné výsledky voleb, zkrátka den blbec je tu a vy máte chuť od toho všeho utéct. Ponořit ruce do kýblu s popkornem, intoxikovat organismus kyselinou fosforečnou a na dvě hodiny pozorovat, jak někdo bojuje s monstry a zachraňuje svět. Pokud jste právě teď v podobném rozpoložení, jako jsem byl já, možná vás v programu kin zaujme Hranice přežití. Postapokalyptický akčňák s novým Kapitánem Amerikou Anthonym Mackiem. Co by se na tom dalo pokazit? Dobrá zpráva je, že toho moc pokazit nešlo. Špatná zpráva je, že je to celé k uzoufání průměrné.

Veleprůměrná je už jenom samotná zápletka. Posuďte sami, kolikrát jste něco podobného už viděli. Před třemi lety přestal svět, jak ho známe, existovat. Neznámo odkud se vyrojila monstra, která nelze neznámo proč zabít. A zahubila všechny lidi s výjimkou těch, kteří utekli do hor. Protože neznámo proč se ta monstra nevydají ani o metr výš než do nadmořské výšky 8000 stop (tj. 2438 m. n. m.). A vy, pokud jste přežili a čtete tuto recenzi, jste součástí odboje. Je mi jasné, že už teď jsem většinu z vás od návštěvy kina odradil. Vždyť na streamech se podobných filmů válí spousty. Tak čím bych to zachránil?

Hranice přežití: FOTOGALERIE

Vlastně to ničím zachránit nejde. Hlavní devizou je sice sympaťák Anthony Mackie, ale pokud jste s ním už podobný film viděli (např. Za čárou), nemáte vůbec žádný důvod vidět Hranici přežití. Co na tom, že svou roli zvládá s přehledem. Jako starostlivý otec, jenž se musí vydat do pekla sehnat lék pro nemocného syna, funguje dle očekávání výborně. Je to ten typ chlápka, se kterým byste šli pokecat do baru a když by ráno začala mimozemská invaze, okamžitě byste ho pasovali na velitele. Jenže co naplat, když celá zápletka je tak hrozně průměrná? Cesta z vrcholků hor do opuštěného města, kde se nachází nejen lék pro nemocného synka, ale i klíč k vítězství nad monstry, připomíná delší misi z The Last of Us nebo jakékoli jiné survivalové videohry. Hrdinové se musí plížit, utíkat, bojovat, zase utíkat a mazaně využívat naskriptované situace (rozjet lanovku, odpálit lahve s kyslíkem atd.). A když je chvilka klidu, musí přijít dojemná scéna o ztrátě nejbližších.

Neberte to tak, že film úmyslně shazuji. Já, Legenda, Světová válka Z, Válka světů... všechny tyhle klasiky postapokalyptického žánru pracují se ztrátou, smutkem, beznadějí, sebeobětováním a spravedlivým hněvem hlavních hrdinů. Akorát v Hranici přežití je to všechno podáno tak nějak průměrně. Není to vyloženě chyba scénáře ani herců. Prostě už jste těch filmů, seriálů a videoher viděli tolik, že to má každý nový žánrový počin složité. Ale ruku na srdce, tady se nikdo moc nesnažil udělat z toho něco víc. Monstra jsou jako z Tichého místa a je potřeba na ně najít tu správnou magickou kulku. Akce sice nepostrádá napětí, ale je to slabý odvar z mnohokrát viděného. A samotné finále je jedno velké meh.

Co je ovšem vyloženě podprůměrné, to jsou triky. Chápu, že rozpočet byl omezený a vyhazování věcí do vzduchu něco stojí, takže se tvůrci rozhodli, že budou věci vyhazovat do vzduchu až v postprodukci. Tj. pomocí počítačů. Jenže to působí jako pěst na oko. To platí i pro ostatní triky, jako jsou stáda digitálních koní cválajících opuštěnou krajinou. Na něco takového se v kině dívat nechcete, protože to kazí atmosféru. Vlastně by to kazilo atmosféru i na mém prvním černobílém televizoru Tesla 4156AB s úhlopříčkou o délce cvičky žáka základní školy. Tímhle plusové body prostě nenaženete.

Přehrajte si trailer Hranice přežití nakonec ty plusové body nenažene vůbec ničím. Základna přeživších vypadá jako městečko, ze kterého právě odešel štáb Kevina Costnera po natáčení druhého dílu Posla budoucnosti. Akce v lyžařském středisku by se klidně dala natočit na Medvědíně a žádnou epiku nečekejte ani od plížení a následném úprku opuštěnými doly. Režisér George Nolfi má za sebou povedené Správce osudu (2011), kde si také vystačil s poněkud omezenými prostředky, ale spíš mu jde psaní scénářů (Dannyho parťáci 2, Bournovo ultimátum). Z Hranice přežití totiž nedokázal vytěžit nic, a to navzdory tomu, že ani akce mu není cizí (Birth of the Dragon). Návštěvu kina proto mohu s klidným srdcem doporučit opravdu jenom tomu, koho neurazí absolutní průměr, z něhož nad čáru ponoru nevyčnívá naprosto nic. Anebo má za sebou den blbec jako hrom a je mu to momentálně tak nějak jedno.