Před pár dny vypustil Netflix do světa teasovací video lákající na filmovou nabídku letošního roku nejen s mnoha prvními záběry svých očekávaných hitů, ale také s titulkem „nové snímky každý týden.“ Což zní i vzhledem k současné bídě lákavě, jenže všichni víme, že streamovací gigant bohužel už delší dobu preferuje kvantitu před kvalitou. A že na jednoho Irčana či Chicagský tribunál připadá deset nuzných romanťáren vypadající jak z produkce Hallmarku a laciných béčkových námětů, jež by nejspíš jiná studia ani neodklepla. A přesně do té druhé kategorie patří i nová sci-fi Za čárou, u níž by měl viset na Netflixu podtitulek s varováním, že jde o totální ztrátu času.

První znamení toho, že tady bude něco zatraceně špatně, jsem dostal vlastně už při vysvětlovacích titulcích, kdy se divák dozví, že se tento příběh z blízké budoucnosti plný robotů odehrává ve východní Evropě, konkrétně na Ukrajině. A už v první akční sekvenci se člověku potvrdí, že se vážně jedná o typicky levnou akční produkci točenou např. v Bulharsku či Maďarsku (druhá možnost je v tomto případě správně), která si tu navíc pomáhá dosti ošklivým digitálním hávem. Jen je tu místo Stevena Seagala a dalších vyhaslých hvězd tentokrát objeví bůhvíproč Anthony Mackie, jenž už by měl opravdu vyhodit svého agenta.

Ale to už trochu předbíhám. Pojďme si raději nejdřív shrnout, o čem že tenhle nuzný sci-fi patvar vlastně je. V roce 2036 na Ukrajině tedy probíhá válečný konflikt mezi tamním odbojem a teroristickou buňkou vedenou nebezpečným Victorem Kovalem, jenž chce Ukrajinu vrátit opět pod vládu Ruska. A pak je tu samozřejmě americká armáda, která chce celou situaci vyřešit. Do první linie se tu vydává mladý Harp, arogantní a chladný pilot dronu, jemuž je při plnění mise v bezpečí americké základny tak trochu jedno, že kvůli jeho rozhodnutí zařve i nějaký ten voják. Armáda ho proto za trest pošle do akce, aby si konečně začal vážit lidských životů. Zde se dostává pod velení kapitána Lea, s nímž se vydává na speciální misi do nepřátelské zóny, jejímž úkolem je zastavit Kovala od získání atomových zbraní. Harp navíc velmi brzy zjišťuje, že jeho nový parťák není člověk, ale vysoce vyvinutý a přelomový android.

Z námětu to ještě nezní úplně marně a pod správným vedením by z toho mohla vzniknout správně drsná military sci-fi. To by se však projektu nesměl ujmout režisér Mikael Håfström, který s každým dalším filmem padá do čím dál většího pekla. Jeho Pokoj 1408 byl sice svého času fajn, Plán útěku ovšem zachraňovala v podstatě jenom chemie mezi Arniem a Slyem a Håfström i nadále ukazuje, že je asi jedním z nejnudnějších hollywoodských režisérů současnosti, pro něhož by bylo snad i označení rutinér pochvalou. Zde totiž nezvládá absolutně nic. Nejde mu budovat napětí, nadějně načrtnutý svět, vztahy mezi postavami… prostě snad absolutně vše, na co si vzpomenete. Za čárou je v jeho podáním jen zoufale natahovanou sci-fi bez jiskry, života či jediného kloudného nápadu, kvůli němuž byste si tohle ukrajinské toulání zapamatovali.

Režisér pak navíc naprosto selhává v akčních scénách, jichž je tu sice poměrně dost, ale většinou se skládají jen z toho, že v nich Anthony Mackie zrychleně střílí či láme ruce/nohy. A vás to kvůli šílenému střihu začne otravovat poměrně rychle. A pokud chcete z nějakého záhadného důvodu vidět, jak nezajímavě a nudně se dá natočit např. přestřelka dvou robotických komand, zde máte šanci to zjistit. Vzhledem k nepěknému vizuálu a lokacím jsem v jednu chvíli dokonce čekal, kdy z těch polorozpadlých paneláků vyleze v akční scéně Jean-Claude van Damme ze sequelu Univerzálního vojáka.  

Dalším obřím kamenem úrazu je fakt, že se to celé bere smrtelně vážně a místo aspoň trochu odlehčené atmosféry dostaneme rádoby chytré kecy o smyslu válku či umělé inteligenci. A navrch se to Håfström snaží v poslední třetině celé korunovat „šokujícímí“ zvraty a finálním moudrým poselstvím. Jenže divák je už v té době v tak šílené apatii, že je mu vlastně jedno, co se před ním děje či zda twisty dávají smysl (podle mě nedávají). A u závěrečných mouder se konečně aspoň trochu zasměje.

A pokud jste doufali, že alespoň Anthony Mackie zde potvrdí své charisma a schopnost utáhnout film, i tady vás novinka zabolí. Naopak spíš potvrzuje, že má naprosto zoufalý čuch na role a nebýt jeho jistoty v podobě Marvelu, obávám se, že bychom ho snad za pár let viděli po boku Bruce Willise. Známý herec je sice fajn a pořád je asi tím nejlepším na celém snímku. Jenže vlastně pořád jede jen na půl plynu a je vidět, že vedle sebe potřebuje schopného parťáka a přihrávače. Což však v tomto případě nemá. Hlavní hrdina v podání Damsona Idrise je totiž totálně nesympatické a nevýrazné dřevo, jemuž nemáte důvod fandit a v podstatě mu ani nepřejete nic moc hezkého. 

Přehrajte si trailer U nepovedených kousků z dílny Netflixu se většinou zmiňuje kritika o nedostatečné dramaturgii či nechávání příliš velké volnosti tvůrcům. Zde je ovšem problém už v tom, že byl někomu tak nenápaditému a nezáživnému jako Håfströmovi projekt vůbec odklepnut. Snímek totiž sice skrývá ve svém základu určitý potenciál, může se pochlubit hezkým designem robotů a známým sympaťákem v hlavní roli, je to ovšem proměněno do naprosto neenergického, vysilujícího, laciného a navíc zcela prázdného skoro až céčka, které sice ještě není úplným odpadem, ale kvalitám„klenotů“ se Stevenem Seagalem se v některých okamžicích až nebezpečně přibližuje. Tenhle sci-fi průser vážně nebrat.