Alexandre Aja patří mezi režiséry, kterým fandím. Fandím mu hodně, ale dělá mi to docela těžké. Skutečně dobrý film natočil naposledy před osmnácti lety a ne že by od té doby posílal do světa jen mizérii, spíš jakoby se v Hollywoodu po Hory mají oči nedokázal úplně najít. Občas příjemně překvapí, občas šlápne vedle a mrzí mě, že se z něj pomalu stává rutinér. Jestli je to jím, špatným výběrem scénářů, smůlou, nebo ho prostě jen lákají jiné látky, než bych od něj chtěl vidět já, asi není podstatné. A bohužel i jeho novinka Nikdy se nepouštěj spadá do kategorie „hele nebylo to špatný, ale ani žádný zázrak.“ 

Zápletka přitom není úplně nezajímavá. Po jakési blíže neurčené katastrofě žije Halle Berry se svými dvěma synky Nolanem a Samuelem ve starém domě uprostřed lesů. Civilizace neexistuje a kluci o ní slyšeli jen z vyprávění, nebezpečí však nepominulo. Mezi stromy a vývraty se totiž skrývá jakési zlo. Něco, co chce do domu proniknout, zmocnit se jeho obyvatel a ublížit jim, takže pokud chce být rodina v bezpečí, musí být ke svému domovu za všech okolnosti připoutána dlouhým lanem. Každý den vyrážejí do divočiny hledat potravu, chystají zásoby na zimu a věří, že přežijí do dalšího dne. Jenže Nolan začíná být možná až příliš zvědavý. Co když zlo, které nikdy neviděl a zjevuje se prý jen jeho matce, neexistuje? Co když někde v dálce, kam provaz nedosáhne, je něco víc než jen divočina? Jenže právě na tohle váhání zlo čeká. A teď se chystá udeřit a rodinu jednou provždy zničit… a nebo ne? 

Nikdy se nepouštěj: FOTOGALERIE

A nebo jo? A nebo fakt ne? A nebo jsou všichni magoři? A nebo hrabe jen někomu z nich? A nebo je to jakási metafora o matce neschopné nechat své děti vyrůst? A nebo schizofrenie? A nebo fakt zlo? A nebo… jo. Není toho málo. Základní a popravdě vlastně jediný opravdový problém Nikdy se nepouštěj tkví v tom, že Aja se pokusí v první půlhodině rozdat karty tak, aby hrál na nejistotu. Hrdiny staví do situací, které lze interpretovat několika způsoby, zároveň však nastaví pravidla tak, aby nešlo nikdy jednoznačně říct, kde je pravda. Decentní náznaky pak mění ve scény, po nichž to skoro vypadá, jako kdybychom měli mít ve všem jasno, jen aby to celé zase nesmyslně popřel. Jistě, nejde o první film, který si takhle hraje s divákem, ale většina z nich si dřív nebo později vybere jednu z cest, po níž chce jít a plus mínus se dohrabe k nějaké pointě. Bez ohledu na to, jestli dává, nebo nedává smysl. 

Tohle bohužel není případ Nikdy se nepouštěj, protože Aja hraje na tu nejistotu až příliš a reálně je v půlce jasné, že to tajemno, které tak dlouho a poctivě buduje, k ničemu nepovede. A že až do závěrečných titulků se bude pokoušet diváky donutit, aby se sami sebe ptali „a co když je to takhle?“ A ono to časem začne být dost otravné. Když se totiž hra na tajemno promění v marné čekání na pointu, kterou reálně už člověk ani moc neočekává, zábava to příliš není. 

Aja je naštěstí pořád Aja, takže pokud jde o samotné hororové scény, Nikdy se nepouštěj má co nabídnout. S lekačkami se šetří, ale těch pár, které tu jsou, funguje velmi dobře a hned na úvod zvládne režisér pocuchat pár nervů. Jinak se však z novinky tohohle francouzského specialisty na horory vyklubal ten typ filmu spoléhající na pomalé budování nepříjemné atmosféry. Hluboké lesy působí od první chvíle dost nepříjemně a tísnivě, stejně tak vize samotného zla, když už na ně dojde (jestli to teda to zlo je… už asi chápete, jak to myslím). 

Přehrajte si trailer Dobře to vypadá, dovede to být příjemně nepříjemné a Halle Berry i dětští herci zvládají své role bez větších problémů, i když držitelka Oscara už v kariéře předvedla lepší výkony. Jenže ta neschopnost poskládat z toho všeho film, který by k něčemu vedl, ať už by to mělo být cokoliv, je zkrátka problém, nad nimiž se těžko zavírají oči. Utáhnout hodinu a tři čtvrtě dlouhý horor, když člověk vlastně pořádně neví, jak moc si s ním tvůrci hrají a k čemu chtějí směřovat, je celkem dřina. Pokud se tedy člověk vyrazil do kina bavit.