Není to tak dávno, co jsem sledoval v kině Napoleona Ridleyho Scotta, na jehož konci jsem si říkal, že mě ten historický výlet celkem bavil a vlastně bych v té Francii rád zůstal a sledoval, co se dělo dál. Pokud to někdo cítil podobně, pak pro vás mám dobrou zprávu. Scenáristé Tři mušketýrů totiž přesně takový příběh teď natočili. A byť je zaměřený na jednu konkrétní osobu, jejíž osud buď znáte, myslíte si, že jej znáte, nebo vám byl až dosud ukradený, ty historické reálie a děj navazující právě na závěr Napoleona tady jsou, a to v celkem bohaté míře.

Stejně jako zápletka slavné knižní předlohy i film vypráví o konání mladého námořního důstojníka Edmonda Dantese. Ten je zrazen svými nejbližšími a bez soudu uvězněn v kobce ostrovní tvrze If, z níž se mu podaří uprchnout až po dlouhých čtrnácti letech. Jeho další cíl? Pomstít se všem, kteří mu zničili život a vzali vše, na čem mu kdy záleželo.

Jednoduché jako facka, řeknete si. Podobně jako u poslední adaptace Dumasových Tří mušketýrů si však tvůrci dávají velice záležet na tom, aby než vůbec dojde na ten hlavní chod, dostaly veškeré vedlejší postavy plné motivace, seznámili jsme se s tehdejšími reáliemi, tím, jak to ve společností chodí a nechodí, a samozřejmě – a to je hlavní – dobře poznali hlavního hrdinu Edmonda.

Na ústřední postavě to tentokrát stojí a padá o něco víc, než jsme běžně zvyklí, protože následná pomsta je místy tak krutá, a zároveň tak, ehm, zbytečně komplikovaná, že nebýt skvěle napsané a možná ještě důležitěji parádně zahrané hlavní postavy by se celičký děj mohl snadno rozpadnout někde v půlce filmu, a těžko by tak cokoli z té následující hodiny a půl fungovalo.   

Pierre Niney je naštěstí vynikající, a to všechno, co na diváka dokáže přenášet pomocí očí – často jediné části jeho tváře, která je skutečně jeho, protože v průběhu filmu vystřídá tajemný hrabě hned několik masek a převleků – je úctyhodné. Chválit bych ale mohl i zbytek hereckého ansámblu, od představitelů slizkého tria záporáků, přes nezkrotným mládím testované hochy, až po překrásné představitelky osudových žen tohoto příběhu. Já už se ale musím přesunout k dalšímu bodu, a tím je kamera a vůbec vizuální stránka, takže o uhrančivé rumunské herečce Anamarii Vartolomei si budete muset přečíst jinde.

Každopádně kamera je od prvních vteřin opět dechberoucí, a to i navzdory tomu, že akčních scén je zde naprosté minimum a místo rozmáchlejšího spektáklu sledujeme opravdu spíš komorní příběh s ne tak velkým množstvím masových scén, na jejímž pozadí po očku pozorujeme, kterak se ve Francii měnily společenské nálady, případně zaslechneme, kdo s kým válčil. Tvůrci jednoduše dokáží učarovat pouhou jízdou na koni, prohlídkou honosného sídla, nebo dronovými přelety kolem malého ostrova se sochou templáře. A byť za kamerou stojí ten samý pán, co dělal poslední Mušketýry, stojí Hrabě Monte Christo dostatečně bokem, aniž by snímky působily příliš podobně a diváci tak měli pocit, že dostali další dobovku z Francie, která je jak přes kopírák.

Co možná někoho nepříjemně překvapí, jsou ale změny oproti předloze, kterých tam při letmém projetí zápletky knížní předlohy pár je. Vše se ale dá snadno vysvětlit snahou uzpůsobit příběh potřebám filmu, který má tři hodiny, desítku postav a rozpíná se na období nějakých dvaceti let. Když už, tak o něco problematičtější pro mě byly věci, které se naopak od předlohy moc nelišily, a to byla potřeba masek, linka s pokladem, nebo vůbec celá pasáž s útěkem z vězení. Nemluvě o tom, že samotná pomsta mohla být pravděpodobně vykonána daleko rychleji a efektivněji, to už bych se v tom ale hrabal víc, než bych sám chtěl.

Přehrajte si trailer Abych to tedy nějak uzavřel, nový Hrabě Monte Christo je stejně jako noví Tři mušketýři v současně době pravděpodobně tou nejlepší adaptací, jaké se dílo francouzského spisovatele mohlo (reálně) dočkat. Tříhodinová délka je zde naprosto zasloužená a ospravedlněná, nějaké melodramatičtější rysy hraničící s kýčovitostí červených knihoven by se tu sice našly, podobně jako další vady na kráse to však snímku, jenž působí epicky, výpravně a dává vzpomenout na doby prvního Zorro z hlediska nějaké dobrodružnosti (a de facto i zápletky) nebo to nejlepší (vyjma akčních scén) z historických fláků Ridleyho Scotta, milerádi odpustíte. Snad tuhle vítěznou sérii francouzští filmaři tedy neopustí a brzy nám dopřejí něco dalšího. Chrám matky Boží next, hm?