Mais quelle aventure, mes amis! Nebojte, nebudu vás tady trápit mojí pochybnou francouzštinou, ale když on si člověk prostě po zhlédnutí nejnovější dvoudílné adaptace Tří mušketýrů musí něco nadšeně zvolat, a slova jako dobrodružství a přátelé se derou na jazyk samy. V případě dvojky měl navíc režisér Martin Bourboulon nelehký úkol s celým tímhle vysoce ambiciózním (a taky vůbec nejdražším francouzským) projektem úspěšně „přistát“, tedy uspokojivě dovyprávět všechny důležité linky, naplnit ducha slavné předlohy, a možná i nechat diváky lehce hladové po dalších příbězích. Já nebudu zbytečně napínat, povedlo se mu to bezezbytku, v jistém ohledu to možná i maličko přehnal. Ale hezky popořadě.

Dvojka Mušketýrů začíná několika flashbacky z jedničky. Seznámení hlavních postav, únos D'Artagnanovy lásky, neúspěšný atentát na krále, záchrana královniny cti a tak dále, v zásadě však Milady neztrácí vůbec čas nějakým širším vysvětlováním, takže kdo neviděl první film (nebo nečetl předlohu), bude v tom logicky dost plavat. Vzápětí se totiž ocitáme s D'Artagnanem v zajetí, kterak se nejen probouzí uprostřed tábora zrádců, ale navíc místo unesené Constance nachází zajatou Milady de Winter s ďábelsky svůdnou tváří Evy Green.

Tím se druhý díl/finále svižně rozjíždí vstříc postupem času čím dál větším a zásadnějším konfliktům, přičemž během toho pochopitelně dochází jak na ty knižní zvraty, tak ty autorské, jež nejspíš překvapí i ty největší znalce předlohy. Důležité je, že přitom Tři mušketýři: Milady neztratil nic z kouzla prvního snímku. Ostatně muselo by se něco velmi pokazit ve střižně, aby najednou snímek natáčený naráz s jedničkou vypadal a fungoval jinak. Opět je tedy vše založeno na pečlivě fyzické akci, dynamické kameře, špinavých kulisách, skvělých hereckých výkonech a špičkových dialozích poháněných famózní hudbou.

I díky tomu tak vlastně může tato adaptace hrdě stát na vlastních nohou a nemusí se vůbec bát nálepek typu málo věrná či naopak zbytečná – zvládá totiž nejen důstojně kráčet ve šlépějích Dumasova díla, ale zároveň přicházet s dostatkem vlastních invencí, aby zaujala i dnešní moderní publikum. Navíc nepřeháním, když říkám, že do téhle štace Francouzi nalili doslova to nejlepší, co měli (režisér, ansámbl, štáb), a ještě navíc to zjevně dělali se srdíčkem na tom správném místě. Takové filmy holt bývají nezapomenutelné a v případě obou nových Mušketýrů tohle absolutně platí.

Pakliže bych měl hledat drobné vady na kráse, určitě by to byla mírná zkratkovitost co se toho vnějšího konfliktu týče. Samotné obléhání pevnosti La Rochelle je sice důkladně zpracováno a nabízí spoustu báječných sekvencí, na které je navázána hromada emocí. Válka s protestanty jako taková a celé intrikaření v pozadí tohoto konfliktu může ovšem místy působit mírně chaoticky a na to, jak často se mezi proslulými záporáky skloňuje jméno kardinála Richelieua, je v tomhle filmu postava překvapivě upozaděna.

Když to napíšu ještě jinak, tak zatímco jednička mi připadala příběhově soudržnější, dvojka – ačkoliv v mnohém emocionálnější a taky napínavější – i při relativně bohaté stopáži 114 minut nezvládá všem nabídnout takový prostor, aby veškeré linky vynikly. Balancuje to humornými scénami s mušketýry i jakousi hrou s divákovými očekáváními tím, jak různé scény gradují, ale některé podzápletky zkrátka mohly být vytěženy více, kdyby byl snímek třeba ještě o půl hoďky delší. A věřte mi, u žádného jiného filmu jsem si letos neříkal, že bych v jeho světě vydržel sedět mnohem déle tolik, jako u nových Mušketýrů. Nicméně asi zvítězila tvůrčí skromnost, což je docela zajímavé zrcadlo pro Hollywood, kde něco takového v posledních letech neznáme.

Nakonec ještě pár slov k samotné postavě Milady a její představitelce Evě Green. Opravdu neznám jinou herečku, která by dokázala přenášet na plátno takovou živelnost, jako tahle uhrančivá francouzská nebojím se říct už legenda. Zatímco v jedničce byla její postava spíše fantomem, přízrakem, který se vždy objevil, provedl něco špatného, a zase zmizel, ve dvojce se Milady dostáváme nádherným způsobem pod kůži. Poznáváme ji jako osobu z masa a kostí, ženu mnoha tváří, bojovnici, a nakonec i matku, která dělá co dělá nikoli pro svou vlast, nebo pro peníze, ale naprosto upřímně pro sebe a pro naplnění svých vlastních cílů. Feministické rysy stranou, Milady jsem – aspoň já – v této adaptaci vnímal jakou alfu a omegu celého příběhu, hrdou femme fatale, která sice způsobila spoustu bolesti, ale až poté, co byla spousta bolesti způsobena jí. Byla to osvěžující postava nejen v tomhle filmu, ale vůbec v té plejádě postav celého roku, což opět podtrhává, jak parádně tahle modernizace klasického románu dopadla, když se nad ní člověk může i takto do důsledků zamýšlet.

Jak už jsem pak avizoval výše, v něčem to Bourboulon přece jen přehnal. Díky extrémně otevřenému konci – nebál bych se jej označit za vyložený cliffhanger – a nejisté vidině pokračování, jsem coby divák mimořádně hladový po nějakém uspokojivějším příběhovém uzavření. Což o to, zakončit snímek takovýmto způsobem je sice odvážné, opravdu to ale s odstupem působí jako příslib něčeho, co taky nikdy nemusí vzniknout, a v tomhle případě by to byla extrémní škoda. Asi jako kdyby letošní dvojka animovaného Spideyho nikdy nedostala další film. Snad se tedy filmu zadaří nejen doma, ale i ve zbytku světa natolik, aby si to zodpovědné osoby mohly všechno spočítat a odklepnout ještě třetí film. Kdyby se tak stalo, jsem si jistý, že by se jednalo o jednu z nejlepších moderních trilogií vůbec. Pokud ne, jedná se pořád o jednu z nejlepších moderních adaptací vůbec, což prostě není málo. Tak se nebojte vzít tatínky, maminky, děti, partnery či partnerky a do toho kina si ještě letos vyrazit, to co se tady totiž podařilo stvořit, je fakt obdivuhodné a zaslouží si to veškerou pozornost a chválu, co se tomu dostane.