Že to s naší planetou nevypadá dvakrát růžově vám asi nemusím vyprávět. Stejně tak už jste si nejspíš stačili všimnout, že na poplach nebijí jenom vědci, ale i řada všelijakých aktivistů počínaje Gretou Thunberg a konče idioty, kteří SUVčkám v Brně propichují pneumatiky. Nebudeme se tady teď pouštět do debaty, co je větší zlo, asi se ale hned na úvod hodí říct, že pokud vás zejména ta poslední skupina lidí vytáčí do nepříčetnosti, nebude snímek How to Blow Up a Pipeline úplně pro vás.

Film režiséra Daniela Goldhabera (Holka z livechatu) vychází ze stejnojmenné knihy švédského spisovatele a rovněž propichovače pneumatik Andrea Malma. Jeho román je pak často popisován jako takové komplexní a pečlivě prostudované i napsané klimatické manifesto. Na rovinu říkám, že z filmové adaptace jsem tu komplexnost ani trochu necítil. A bodejť by jo, když se taky děj oproti knížce výrazně upravil, a místo několika různých lokací, společenských či politických sfér, a hlavně historického kontextu, tu dostáváme pár křečovitě nastíněných Gen Z tropů a jeden obyčejný ropovod v Texasu, jenž se dotyční pokusí sabotovat.

Filmu, jehož obsazení vypadá, jako by přišlo z castingu na reboot Beverly Hills 90210, rozhodně nelze upřít snaha se odlišit. Vizuální stránka připomíná dokumentární počiny z (nebo zasazených do) devadesátých let a ta specifická patina tomu dává docela solidní nádech autentičnosti, jako byste sledovali skutečné aktivisty na prahu přerodu v teroristy a režie vám přitom umožňovala být na téhle jedné velké akci celou dobu s nimi v centru dění. Dává to vzpomenout ne nedávného Teda K, kde se ten enviromentální terorismus taky do velké míry dost zvrhle polidšťoval, ale přitom to vypadalo fakt dobře.

Tady to naštěstí není až tak okaté, místo toho je to jen blbé. Blbé ve smyslu, že sledujete partičku lidí, z nichž všichni mají nějaký důvod k tomu dělat, co dělají, ale ty důvody jsou většinou přitažené za vlasy, umělé vystavěné, nebo prostě jen hrozně moc tragické, aby náhodou s nimi nešlo necítit. Scénář se tím paradoxně sám střílí do nohy, protože místo aby nějak organicky vysvětlil, proč se tahle konkrétní partička rozhodne vyhodit do vzduchu ropovod, tak se raději pokouší o ambiciózní flashbackové zkratky jako na způsob Tarantina, jež jsou ale v praxi naprosto jalové a jak už jsem zmínil – umělé.

Během těch chaotických 99 minut se tak seznámíte se všemi „hrdiny“, troufám si však říct, že ani jeden vás nezaujme, protože nikdo z nich není sympatický, nikomu z nich ten spravedlivý hněv na korporace nevěříte, a navíc samotná sabotáž probíhá tak moc amatérsky, že vám jich bude spíš líto z úplně jiných důvodů. Ano, to poslední asi nejvíc odpovídá realitě, protože takhle nějak si představuji všechny adepty na Darwinovu cenu, kteří toho mají s podobnými aktivisty často dost společného. Na konci se pak z filmu, jehož zápletka by normálně šla odvyprávět během pěti minut, stane dokonce takový ten rádoby chytrý thriller, kde protagonisté jakože přechytračili policii či FBI. Tou dobou už vám to ovšem bude jedno, protože za sebou budete mít naprosto nevýraznou změť myšlenek a činů, z nichž vlastně není ani pořádně patrné, co tím chtěl autor říct. A to ani nemluvím o tom, jak se během sledování vytrácí i veškeré ostatní motivy a vztahy mezi jednotlivými postavami. 

Kromě té kamery a snahy o autenticitu tady vlastně nemám co pochválit. A to se prosím považuji za člověka, který je enviromentálním kauzám nakloněný a koho by sabotáž ropovodu neurazila o nic víc než cákance barvy na ochranném skle před Mona Lisou. How to Blow Up a Pipeline tak dělá aktivistům spíše medvědí službu, kdy jsem měl opravdu problém tady najít cokoli, čeho bych se mohl chytit, s čím bych mohl souhlasit, nebo co by bylo alespoň filmařsky zajímavé a poutavé. Jestli jste viděli trailer a říkali si podobně jako já, že se tady na nás řítí nenápadná sžíravá indie pecka, pak vás musím zklamat. Byl to klam – byl to parádní klam, ale realita je fakt někde úplně jinde. Bohužel.