Když v roce 2009 poslal do kin James Cameron Avatara, byla to událost, která změnila filmový svět. Železný Jim ukázal světu, jak vypadá blockbuster schopný oslovit diváky všech generací, umí pracovat s klišé a kombinovat drama, radost z objevování nového světa a audiovizuální orgie. Z Avatara se stala událost, u níž musel být skutečně každý. Samozřejmě jako u všech snímků platí i tady, že se nelíbil všem, což je naprosto v pořádku (naprosto v pořádku není připomínat to posledních deset let pod každým článkem, který se Avatarovi věnuje, ale to spíš říká něco o autorech těch příspěvků než o filmu jako takovém). V každém případě teď konečně dorazila dvojka a recenze by se dala odbýt jednoduchým „je to zase hezký, zase velký, zase dobrý a bez nějakých zásadních změn.“ Krom toho počítám, že většina fandů už je dávno rozhodnuta, jestli a kdy na dvojku Avatara půjde a to bez ohledu na to, co o The Way of Water já nebo kdokoliv jiný bude psát. 

Na Pandoře uběhlo už pár let od chvíle, kdy její obyvatelé vyhnali hamižné lidstvo, ale to se nedávno vrátilo a vzhledem k tomu, že planeta Země je podle všeho dost v háji, přicházejí Nebešťané znovu a tentokrát jsou odhodlaní na Pandoře zůstat. A Na'vi jim to pořádně komplikují. Pod vedením  Jakea Sullyho provádějí kolonistům hodně znepříjemňují život, lidé ovšem vědí, že pokud se zbaví jeho, se zbytkem modrásků už to půjde snáz. A proto se Sully, jeho láska Neytiri a jejich poměrně rozvětvená rodina rozhodnou odejít z domovského lesa a hledat azyl u spřáteleného kmene žijícího u oceánu. Musí se naučit žít jinak, než byli zvyklí získat si respekt a úctu svých ochránců a taky se připravit na to, že dřív nebo později přijde válka i sem. 

Avatar: The Way of Water: FOTOGALERIE

Názor, že Avatar je vlastně Pocahontas s modrými mimozemšťany, jste už asi slyšeli a myslet si o něm můžete, co chcete. Faktem ovšem zůstává, že druhý díl skutečně alespoň ze začátku připomíná příběhy o dobývání divokého západu, kde technologicky vyspělejší lidstvo dostává solidně na budku od domorodců, kteří sází na znalost prostředí a především odhodlání bránit svůj domov. Cameron však děj rychle přesouvá do úplně nových míst a většina The Way of Water se nakonec odehrává v prostředí připomínajícím tichomořské ostrovy. A režisér šanci ukázat nová zákoutí Pandory využívá na maximum. 

O jeho lásce k oceánům a podmořskému životu se ví a Cameron se ani nepokouší sám sebe držet na uzdě. A je to dobře, protože poznávání nového prostředí dovede být stejně úchvatný zážitek jako první kroky na Pandoře před třinácti lety. Avatar 2 se vůbec nebojí na několik minut jednoduše ignorovat příběh i postavy a jen ukazuje všechny krásy i nebezpečí oceánu. A opět vám z toho bude padat držka k zemi jako před lety. Nemluvím tu teď jen o samotné fauně a floře, o spoustě podivných ryb, pandorských velryb a rostlin, ale i o lidské podmořské technice. I věci, které se objeví jen na pár sekund, jsou designově skvostné, zároveň však působí účelně a uvěřitelně a člověk se vyloženě těší na to, co dalšího mu Cameron ukáže. A je mu jedno, jestli to budou obří sasanky, mechaničtí krabi nebo futuristická velrybářská loď. 

Cameron zkrátka sebevědomě ukazuje, že minule to byl vážně jen předkrm a že svět, který si vytvořil v hlavě a teď ho s nadšením převádí na plátno, toho může nabídnout mnohem víc. A taky nabízí. Budete žasnout stejně jako před třinácti lety. A budete chtít víc. Naštěstí však Avatar 2 není ten případ sequelu, kde by se režisér utrhl ze řetězu a nekontrolovatelně sypal na plátno všechno, co baví jeho a zapomněl při tom na zbytek. Cameron dovedl sám sebe uhlídat a všechny ty krásné obrázky, podmořské potvory a rozdílnosti obou kmenů tu nejsou jen proto, aby hezky vypadaly. Ačkoliv by možná stačilo ukazovat další tvář Pandory, na příběh se tu naštěstí nezapomíná. A i k němu přistupuje Cameron docela zajímavě. A malinko jinak než minule. 

Zatímco první Avatar byl archetypálním dobrodružstvím o seznamování se s jinou kulturou, jejím poznávání a respektování a nakonec i o vykoupení za předchozí činy, tentokrát na to jdou tvůrci jinak. V hlavní roli je rodina. A nebo ještě lépe – v hlavní roli tu je nová generace hrdinů. Jake Sully a Neytiri tu samozřejmě mají prostoru hodně a především v závěru se dostanou výrazněji ke slovu, ale prim tu hrají jejich potomci. Každý z nich si musí projít vlastní cestou a překonat vlastní překážky. Cameron se tak chvilku věnuje nejstaršímu potomkovi, který má pocit, že ochrana rodiny leží i na jeho bedrech, pak přeskočí na mladšího rebela, jenž bojuje o respekt otce, někdo řeší lásku, někdo si ujasňuje, kam patří a do toho všeho tu pak máme i nový kmen, jeho zvyky, pravidla, kulturu a občas komplikované vztahy s nově příchozími modrásky. Výsledkem je, že se na plátně pořád něco děje a když už má člověk pocit, že se mu nějaký hrdina a jeho vlastní malý příběh okoukávají, skočí se k dalšímu. A ty tři a čtvrt hodiny jsou subjektivně poloviční. 

Avatar: The Way of Water nasadí hned na začátku svižné blockbusterové tempo a díky střídání hrdinů a jejich příběhů a neustále novým audiovizuálním lahůdkám nemá slabší místo. Nezadrhne se a třeba v porovnání s dvojkou Black Panthera je vidět, jak moc si je Cameron vypravěčsky jistý. Ví, co divákům dát, aby se nezačali ani na chvilku nudit a jak si udržet jejich pozornost bez ohledu na to, jestli zrovna jeden z hrdinů zkouší kamarádit s velrybou, nebo se na plátně malé komando Na'vi pokouší vykolejit vlak. A nebo do toho šlápne v půlhodinovém finále, kdy dojde na velkolepou destrukci, osobní konflikty i scény, ve kterých Cameron fandům připomene, že kdyby se mu chtělo, nějakou tu drsnější a dospělejší akční podívanou by zvládl pořád bez nejmenších problémů. 

Přehrajte si trailer Jenže on nechce. Avatar: The Way of Water je výtečný blockbuster, jemuž prakticky není co vytknout. Cameronovsky velkolepý, se silnými postavami, audiovizuálem, který by měl donutit tvůrce většiny velkých trikových filmů sedět někde v rohu a přemýšlet, kde a proč jim ujel vlak, nádherným světem a nezadrhávajícím tempem. Že se podobá jedničce? Tak už to u sequelů chodí. Já osobně bych možná ocenil víc scén schopných prodat silné emoce a vyvolat příjemné mrazení v zádech a jsem připravený jít se subjektivním hodnocením ještě o bod výš, až Avatara dvojku uvidím z kopie, která nesází na vyhnusnělé 48fps, které tomuhle filmu (jako ostatně všem) dělá medvědí službu. 

Tentokrát to asi nebude revoluce a megaudálost jako při prvním filmu, ale co se řemesla týče, Cameron tu ukazuje, že je mnohem dál než skoro celý mainstreamový Hollywood.