Příběh Unabombera už je dnes většině lidí dobře známý. Americkému teroristovi ze sedmdesátých let minulého století se věnoval například seriál Manhunt: Unabomber nebo taky dokument Unabomber – Jak to vidí on sám. V obou případech se podle ohlasů jedná o lepší díla a v obou případech stopáž přesáhla hranice 123 minut, ve kterých režisér Tony Stone odvyprávěl svoji vizi toho, jak někdejší univerzitní profesor matematiky s titulem z Harvardu všeho zanechal, utekl do divočiny a posléze začal posílat lidem bomby. O to pozoruhodnější je neschopnost tu dvouhodinovou stopáž využít k ucelenému, dravému a nějakým způsobem naplňujícímu obrazu.

Snímek začíná v lesích Montany, kde Ted Kaczynski už nějakou dobu přežívá v malé boudě, kde se straní lidí i moderních technologií. Právě ty jsou podle něj hlavní příčinou blížícího se úpadku lidstva, což v něm probouzí pocity frustrace, paranoi a vzteku. Potíž je v tom, že za dvě hodiny neuvidíte žádný postupný přerod hlavní postavy v anarchistu, který zabil tři lidi a dalších několik desítek zranil. Místo toho sledujeme rozporuplnou sondu do mysli člověka, který už se za tou hranicí dávno ocitl a své činy akorát stupňuje s tím, kolik má finančních prostředků, a taky jak velkou k nim dokáže nabrat odvahu.

Co snímku naopak dost pomáhá je naturalistická atmosféra a nádherná kamera, kdy to místy skoro připomíná sledování přírodovědného dokumentu z lesů Montany. Dlouhé záběry na ničím nerušenou přírodu (až dokud ji něco nevyruší) jsou totiž uklidňující nejen pro diváka, ale i pro Teda. Režisér tím nabízí určitou možnost jeho chování a hněv chápat, což asi na papíře znělo dobře, ale tváří v tvář s tím, jak slabomyslnou a zákeřnou postavu po celou dobu sledujeme, to však ve finále příliš nefunguje. Sharlto Copley v hlavní roli je samozřejmě výborný a prakticky dokazuje, že se pro podobné role zakřiklých magorů narodil, i jeho výkon vás ale postupem času ubije svojí repetitivností. Zejména, když režisér nezvládá práci s tempem a jeho film prakticky nemá gradaci.

Snímek je de facto takovým obráceným Útěkem do divočiny. Rozhodně od něj nečekejte temnou krimi, není zde žádné tajemství, vše máte černé na bílém a vyšetřování zločinů hlavní postavy zde nehraje vůbec žádnou roli, snímek podle skutečných událostí (mimochodem natáčený i na stejném místě, kde skutečný Ted K pobýval) samozřejmě skončí slavným manifestem i následovným zátahem FBI, nic z toho ale nemá žádný emocionální dopad. Na to, jak silné názory a emoce Ted Kaczynski choval, je film zkrátka až podivně prázdný. Má jeden nebo dva silnější momenty podpořené správně zvolenou hudbou, pořád je to ale zatraceně málo.