Letošní rok nabídl hned několik režijních pohledů na podzim života. Nejprve nás Jan Svěrák překvapil dojemným až melancholickým bilancováním v Pěti švestkách, načež nás Hana Hendrychová vzala na rozpustilou dámskou jízdu po šedesátce s jejími Bardotkami. Ani jeden film sice nedopadl úplně podle očekávání, na druhou stranu oba ukázaly, že na stárnutí se dá umělecky nahlížet z nejrůznějších úhlů. Ostatně česká populace jako taková rozhodně nemládne, takže jde o aktuální téma. Každého totiž svým způsobem zajímá, jak bude vypadat jeho vlastní stáří, až mu nakonec zaklepe na dveře. A pokud máte pocit, že to budete právě vy, kdo si jako důchodce pořádně vyhodí z kopýtka, možná vás nový snímek Bohdana Slámy přesvědčí, abyste raději nic neodkládali na později. Protože ke stáru už může být na všechno pozdě.

Zdena (Dagmar Havlová Veškrnová) a Jiřina (Zuzana Kronerová) jsou každá z jiného těsta. Jedna je potrhlá excentrička obývající malý domek v zahradní kolonii a věčně zápolící se svou dospělou dcerou (Tereza Ramba), zatímco ta druhá je bývalá ředitelka školy a „matka pluku“, které v důchodu zůstal na krku nejen hrubiánský manžel (Jiří Lábus), ale i neschopný syn (Jiří Rendl). Dva zcela odlišné životní přístupy, jejichž vzdálené trajektorie se v jednom náhodném okamžiku protnou a spustí lavinu událostí, na jejímž konci je nečekaně pevné přátelství a pocit vzájemné odpovědnosti. Zní to jako idylická zápletka pro nonšalantní komedii o tom, že život nekončí ani po šedesátce (sedmdesátce, osmdesátce)? Tak na to zapomeňte. Tohle je film Bohdana Slámy (Štěstí, Bába z ledu).

Ne že by Sláma nechtěl (nebo nedej bože nedokázal!) točit sentimentálně rozjímavé filmy. Ostatně jeho předchozí počin Konec světa (2024) přesně takový byl. Jenže nejsilnějším výrazovým prostředkem Bohdana Slámy byl vždy konflikt a jeho uchopení obyčejnými lidmi. A Houpačky jsou toho důkazem. Jde totiž o poměrně náročnou látku, a to nejen díky zvolenému tématu boje s Alzheimerem, ale i skrze otevřenou formu umělecké výpovědi. Nečekejte žádné příkrasy, konejšení ani prostor pro nostalgické ohlížení. Tady se jede nahrubo a se vším, co lidský život přináší. Pořád se sice vejdeme do kategorie hořkosladké dramedie, ale bude vás z toho spíš mrazit než cokoli jiného.

Příběh dvou odlišných žen, které se navzdory všemu skvěle doplňují a mají si hodně co nabídnout, je svým způsobem road trip. Ale zapomeňte na kabriolety a vlající hedvábné šátky. Tohle je víc cesta z (malo)města než zdolávání dálek jako alegorie životní poutě. Zdena a Jiřina válčí se svými rodinami, každá z jiných důvodů, ale obě srdnatě. Díky náhodnému setkání každá v té druhé nachází něco, co v jejich životech doposud chybělo. Nově nalezené přátelství se současně stane rozbuškou k demolici nefunkčních rodinných vazeb u jedné... a těch funkčních u druhé. Protože za tím vším zapomínáním, roztěkaností a rozvrkočenou dekadencí se ve skutečnosti ukrývá bestie, která začíná pomalu, ale neúprosně vytahovat drápy.

Ve svém devátém celovečerním snímku se režisér vedle tradiční plejády neherců opřel také o silnou ústřední dvojici hereček. Obě dámy totiž předvádějí excelentní herecké výkony. Zatímco Zuzana Kronerová (Rok vdovy, Tanec s medvědem) patří mezi Slámovy dlouholeté opory a znovu dokazuje, že zvládá bez problémů i značně exponované emoce, Dagmar Havlová Veškrnová se musela s rolí Zdeny popasovat hned po nevydařených Bardotkách. Dobrá zpráva je, že v Houpačkách úspěšně složila pomyslný reparát, a zatímco v Bardotkách společně s ostatním fraucimorem klopýtala od jedné nepovedené scény ke druhé, tady si naopak herecky přišla na své.

Není bez zajímavosti, že se s ní původně počítalo do role Jiřiny, sama si však řekla o roli Zdeny, ženy bojující s postupnými projevy Alzheimerovy choroby. A byla to dobrá volba. Paní Zdena je totiž v jejím podání perfektní směsicí roztomilé potrhlosti a stále intenzivnější hrůzy ze ztráty vlastní identity. Jakmile nekompromisní diagnóza vyjde najevo, veškeré její projevy budete vnímat skrze tento nevyřčený ortel. Od drobných radostí přes prohlubující se trápení až po naprostou beznaděj a neodvratný rozpad osobnosti. Vyprávění je o to působivější, že jej sledujeme až do samotného konce. Nenajdete v něm žádnou pomocnou ruku nabízející důstojné řešení Zdeniných problémů. Nic takového. Sláma zůstává ve svém přístupu maximálně otevřený a předkládá nám zápas s tímto neurodegenerativním onemocněním v celé jeho kruté podobě.

Přehrajte si trailer Za silou jeho vyprávění stojí kromě pečlivé režie a hereckého koncertu obou protagonistek rovněž autorka knižní předlohy Lucie Konečná. Její recept na nezvyklý road trip dvou kamarádek nepostrádá jemný humor, cit pro vystižení okamžiku i snahu o nadhled, v němž se boj s nezvratným onemocněním místy mění v přehlídku až dadaistických situací, které mají za cíl stimulovat Zdenčin mozek. Je to velmi rozbolavělé, ale o to upřímnější filmové čtení. Rozhodně si po něm nebudete malovat, že nad Alzheimerem zvítězíte pomocí narychlo sehnané trávy. Nezvítězíte, ale když dáte šanci Houpačkám Bohdana Slámy, budete mít alespoň na chvilku pocit, že je k vám svět upřímný.