Nejezděte na irský venkov. Nikdy! Nejen že se tam jezdí na podezřelé straně silnic, ale navíc tam na vás čeká panteon irského folklóru, se kterým si nedokážou poradit ani místní otrlí starousedlíci. Duchové, Bean-sidhe, leipreacháni, teine sí a všelijaká další havěť, co jenom čeká na to, až se tenká hranice mezi naším a jejich světem prolomí a oni budou moct odvléct vaši duši do míst, odkud není návratu. Ale pokud už na irský venkov musíte, například poroto, abyste tam rozprášili popel svých rodičů, nezapomeňte na to nejdůležitější. Kousek křídy. Stačí vám taková ta obyčejná, co jste s ní ve škole psali na tabuli. Nikdy totiž nevíte, kdy se vám bude hodit.

Podobná cesta potkala i Ohma Baumana (tradičně skvělý Adam Scott), amerického spisovatele brakových hororů. Po zesnulých rodičích mu doma zbyly dvě urny, které se nakonec po mnoha letech otálení rozhodl odvézt na irský venkov, aby je tam rozprášil. Proč právě tam? To už je součástí příběhu, o kterém vám raději nic dalšího neprozradím. Proč? Protože odkrývání jednotlivých motivů, příčin a následků tvoří neuvěřitelně působivou hru na kočku a na myš, jakou jste v hororu už dlouho neviděli. Rozhodně ne v tak sebevědomé a suverénní formě.

Hokum: FOTOGALERIE

Hokum je totiž neuvěřitelně chytře napsaný. Nebo spíš neuvěřitelně chytlavě napsaný. Už od prvního záběru, kdy sledujeme španělského conquistadora, kterak hledá vysněné El Dorado, si s vámi bude režisér a scenárista Damian McCarthy (Caveat, Duše prokletých) doslova pohrát. Velmi brzo totiž pochopíte, že tady nejde o klasický příběh o prokletém domě, ani o tradiční duchařinu opírající se o bohatý lidový folklór země s několikatisíciletou historií. Zapomeňte na běžné naháněčky, vymítačky a vyvražďovačky. Tady se jede úplně jiná liga na té nejvyšší vypravěčské úrovni.

Třetí film irského rodáka se nebojí opřít o klasické – a notoricky známé – stavební kameny hororů ze zapadlých končin, kde lišky dávají dobrou noc. Koncept, jaký jste viděli již nesčetněkrát. Opuštěný hotel uprostřed lesů, místní podivín, podezřele vypadající majitel hotelu, legenda o prokletém novomanželském apartmá, hrdina s tajemnou minulostí. Jenže McCarthy je bere jenom jako kostičky domina. Šikovně s nimi manipuluje, posouvá, kombinuje a staví je navzájem proti sobě. A výsledek je velmi působivý. Zahrnuje totiž prvky životního traumatu hlavního hrdinya jeho vnitřních démonů, prastarých lidových zkazek o pradávném zlu, detektivních příběhů z odlehlých šlechtických sídel plných tajných chodeb, snových halucinací, náhodných i méně náhodných událostí, prolínání minulosti a přítomnosti, vnitřních prožitků hlavního hrdiny a mnoho dalších. To celé je navíc úhledně zabalené do sžíravé ironie a cynismu hlavní postavy, které dávají celému tomu neuvěřitelnému koktejlu správný říz.

Adam Scott není v oboru žádným nováčkem, nicméně nebudu mu zřejmě nijak zvlášť křivdit, když napíšu, že celosvětové oblíbenosti dosáhl až prostřednictvím geniálního seriálu Odloučení. Mysteriózní příběh o jednom neobyčejném vědeckém experimentu zacementoval Sotta jako sympaťáka, za jehož lehce nečitelným pohledem hlubokých hnědých očí může číhat prakticky cokoli. A v Hokum jednoznačně potvrzuje, že mu tyto postavy kombinující směs sympatií a neznáma sednou jako ulité. Jeho Ohm Bauman je sice na první pohled sympaťák, nicméně jeho neurvalé až nepřátelské chování dává tušit, že tenhle člověk dostal v životě naloženo tak, že se drží na nohou jedině díky každodenní porci whisky. A to v množství o dost větším než malém. Takže mu sice budete držet palce, zároveň ovšem zůstanete ve střehu, protože McCarthy vám bude postupně rozkrývat příčiny jeho mentálního stavu. A Adam Scott z toho vyjde jako absolutní herecké eso.

Překvapivého výsledku ovšem McCarthy dosahuje zejména díky chytře napsanému scénáři a bezchybné režii. Navzdory relativně okoukanému prostředí a vlastní zápletce si neuvěřitelně mazácky dokázal pohrát s jednotlivými detaily tak, že vás udrží pod krkem celých 101 minut. V jeho podání je děs něco, co musí vyplynout z postupně budovaného napětí směřujícího k očekávanému děsivému zážitku - jako skládačka, kdy tušíte, že skládáte něco velmi obludného. Jeho dlouhé pomalé záběry tomu jdou naproti, když vás nechá topit se v hrůze z toho, co musí nutně přijít. I klasické lekačky zpracoval způsobem, z něhož budete jako fanoušci žánru bezmezně nadšení. Znepokojení je zde téměř hmatatelnou a všudypřítomnou formou vyprávění. Zároveň ale není samoúčelné, nehraje na laciné vystrašení diváka, ale svádí ho k tomu, aby se nechal pozvolna strašit až do úplného konce.

Přehrajte si trailer Hokum možná nebude ten nejděsivější horor, jaký jste kdy viděli. Ale rozhodně se řadí mezi ty nejlépe napsané a natočené horory poslední dekády. Je drzý, sebevědomý, troufalý až domýšlivý, ale v takové míře, aby to pracovalo pro diváka, nikoli proti němu. Pastva pro oči i uši (hudba Josepha Bishary), audiovizuální zážitek té nejvyšší ryzosti a ukázka toho, že i za relativně malé peníze se dá dělat hodně muziky. Stačí být odvážný a zkusit tradiční věci natočit trochu netradičně. McCarthymu se to povedlo měrou nevídanou.