Polský režisér Jan Komasa nás opět vede na převýchovu. A zatímco jeho na Oscara nominovaný snímek Corpus Christi pojednával o mladíkovi pykajícím za vraždu a hledajícím úlevu a nový život v kněžském rouchu, Hodnej se vydává cestou cepování, fyzického násilí a obojků.

Snímek otvírá během jednoho londýnského nočního tahu. Hýřit se vydává devatenáctiletý nezřízenec Tommy, který i mezi vrstevníky v partě okamžitě vyčnívá jako výtržník a troublemaker. V clubu, do něhož vešel se svojí holkou, si to rozdává s neznámou dívkou, a sjíždí lajnu za lajnou. Nakonec se od své party odtrhne, uleví si na autobusové zastávce a pokračuje ve flámování.

Vtom poblíž Tommyho zprudka zastaví auto – a pak tma. Ten po probuzení zjistí, že je přikován v čímsi sklepě řetězem, který vede od jeho obojku ke stropu. My se o Tommyho nezáviděníhodné situaci nicméně nedozvídáme jeho očima, ale pohledem čerstvě zaměstnané a oprávněně vyjukané makedonské uklízečky, která v odlehlém domě právě začala pracovat a poprvé sestoupila pod úroveň přízemí. 

Tommy totiž lajnu nejen vdechoval, ale také překročil. A nejednou. A tak se mu to muž jménem Chris (Stephen Graham) rozhodl spočítat a promluvit Tommymu do duše poněkud neortodoxními prostředky. Co za tím vězí, není jasné. Celá situace je o to podivnější, že Chris má v domě manželku (Andrea Riseborough) a synka. 

Tommyho únosce se ho snaží napravit kombinací fyzických trestů, četby (kvituji!) a vizuálních pomůcek. Děje se tak podobně jako v případě Alexe v Mechanickém pomeranči formou videoterapie – jenže díky zaznamenání na sociálních sítích sleduje Tommy nikoliv násilí páchané druhými, ale to vlastní. Jeho Instagram je totiž násilností plný. Jak poznamenává Chris, je to až obdivuhodné, jaké výtržnosti – včetně mučení mladšího studenta nedopalkem cigarety – mu prošly bez následků. Ta doba ale skončila. Vypěstuje tato podivná rodinka z mladého tyrana spořádaného čtenáře?

Tommyho pokrok je překvapivě rychlý (snad hraný?). A zatímco zpočátku mu záznam jeho kousků přijde cool, postupně věci vidí jinak. Doslova stoupá v rámci rodiny po sociálním žebříku, dobré chování ho dostává ze sklepa až do vlastního pokoje v prvním patře. 

Jak si všimli v zahraničním tisku, Hodnej má něco z raných filmů Yorgose Lanthimose – na první pohled spořádaná rodina je při bližším ohledání nanejvýš zvláštní, dokonce oddávající se bizarním rituálům. A vlastně nejen z Řeka raného. Příbuznost s Bugonií je vzhledem k tomu, že v ní Emma Stone končí přikovaná k matraci ve sklepě Jesseho Plemonse, nabíledni. Jenže v podobném srovnání nemůže Hodnej obstát, chybí mu potřebná štiplavost i podivínství.

Přesvědčivé výkony pomáhají prodat i – zejména ve druhé polovině – poněkud nevyrovnaný scénář. Stephen Graham (Bod varu, Adolescent) tu hraje starostlivého, nudného otce, který ztratil cestu k manželce. Nic nenasvědčuje tomu, že by se ve svém pohodlí odhodlal k tak radikálnímu činu, jakým je únos. 

Jeho neustále přepadlou ženu ztvárnila Andrea Riseborough (Ztratili jsme Stalina) a se splývavými vlasy a v noční košili si lze snadno představit, že by se mohla průhledná a fosforeskující ploužit nočními chodbami opuštěného hradu. Anson Boon, který propůjčil jak tvář, tak notnou míru svého fyzična sígrovi Tommymu, se objevil ve válečné jednozáběrovce 1917.

Snímku škodí skutečnost, že postrádá jasného protagonistu, jehož úhel pohledu by mohl divák sdílet. Rodiny se člověk doopravdy nebojí, protože ji potká dříve než probudivší se Tommy, tudíž tím zprostředkovatelem hlediska není on. Ale zároveň jím nemohou být ani podivní manžele, o nichž se nedozvídáme podstatné detaily. Opakuje se snad podobný incident? Co se stalo s jejich druhým synem? 

Komasa zvrácenou situaci nenechá skutečně vyznít, a nakonec jako kdyby moralizoval o rodinných hodnotách. Na pádnou sociální satiru nebo třídní kritiku není Hodnej dostatečně soustředěný ani ostrý. Obrazy mladíka, který se s řetězem kolem krku věnuje běžným rodinným aktivitám – zprvu komické – se poměrně rychle okoukají. A přes skutečnost, že sledujeme situaci někoho, koho cizí rodina zavře ve sklepě, drží ho pod zámkem na řetězovém vodítku, pro elektrošok nechodí daleko a na vycházky ho bere jen s chloroformem, je nakonec vše překvapivě vanilla.