Rumunský autor Cristian Mungiu je stálicí na evropské festivalové scéně. V roce 2007 zdejší přehlídku oslnil trýznivě emotivním dramatem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, za které si odnesl Zlatou palmu. Ocenění se zde dočkaly také jeho filmy Na druhé straně kopců a Zkouška dospělosti. Nejnovější drama z jeho pera tak s sebou přinášelo veliká očekávání, která se podařilo naplnit. Fjord se Sebastianem Stanem a Renate Reinsve opět sáhlo po tom nejvyšším ocenění a vplulo i do našich kin.

Premiéra snímku byla odstartována režisérovou zdravicí, v níž Mungiu snímek uvedl jako pojednání o odlišných názorech. Promluvy o rozdělené společnosti atakují veřejnost už drahnou dobu, nejsem však jistě osamocen s názorem, že v posledních letech je hloubení příkopů o něco znatelnější než dříve. Fjord tak přichází ve velmi vhodnou dobu. Politické smýšlení zde ovšem nehraje prim. Téma odlišností a potřeby vzájemného porozumění Mungiu zkoumá mnohem osobnější a lidštější optikou.

Ve středu dění stojí rumunsko-norská rodinka Gheorgiových, která se z jihovýchodní Evropy kvůli práci přestěhovala na odlehlý norský fjord. Mungiuovo dílo tak v sobě nese typické prvky severských dramat - sociální kritika, půvabné výjevy krajiny či chladná barevná paleta, s níž mizanscéna pracuje. Není pochyb o tom, že sterilita i jistá odlehlost, které z plátna čiší, byly Mungiovým záměrem. Neboť právě na těchto pocitech drama stojí.

Připomeňme základní premisu - přísně katolická rodina zastávající konzervativní hodnoty čelí po přestěhování nárokům, které na ně nová komunita klade. A mezi takové nároky patří například to, že jakékoliv fyzické násilí na dětech je nepřípustné. Úctyhodný a v dnešní společnosti snad už automaticky přijímaný předpoklad však má za následek drastické rozdělení rodiny, v níž je přes všechny útrapy láska a vzájemnost jasně na první místě. 

Téma by vybízelo k jasným odsudkům či názorové vyhraněnosti. Ne však u rumunského držitele dvou Zlatých palem. Fjord je totiž drama, které je pozoruhodné svou neutralitou. Ta vychází nejen ze zmíněné sterility, ale i z perspektivy vyprávění. Protagonisty totiž vnímáme jako hrdiny zejména proto, že příběh sledujeme jejich optikou. Dovedu si vcelku živě představit, že pokud by role Sebastiana Stana a Renate Reinsve byly jen vedlejší, odsoudit je na základě toho, co film ukazuje, by bylo nesrovnatelně snazší. Mungiu z nich však dělá nositele zápletky, čímž nás lehce manipuluje do toho je vnímat jako hrdiny, což je osvěžující přístup.

V procedurálních dramatech trvá úzus, v němž zákon častěji představuje zkostnatělého záporáka, který v dobré víře našim hrdinům škodí. Do určité míry to platí i o Fjordu. Mungiu ovšem pečlivě sepsaný scénář skvěle vybalancoval tak, aby se dalo plně chápat obě strany. Divákovi tak nezbývá než souznít s tím co říkají dva nesmiřitelné protipóly, a pokládat si nepříjemné otázky, na něž neexistuje prostá odpověď. Film tak svou neutralitou nutí diváka vést s příběhem neustálou polemiku, zvažovat všechna východiska a sympatizovat s někým, kdo v běžných scénářích bývá jasným antagonistou. Film je nevyhraněný a spousta věcí se děje pod povrchem.

Totéž platí pro herecké výkony ústřední dvojice, které se zažerou pod kůži zejména svou civilností. Sebastian Stan patří k nejvšestrannějším hercům, co se v současnosti na plátně objevují. Jiný člověk vybízel k hereckému manýrismu, role milujícího otce ve Fjordu je však mnohem subtilnější. Stan dovede mistrně ukázat vztek a žal bublající pod povrchem. Emotivní výlevy se objeví jen zřídka. V každou chvíli je na něm však znát, co přesně se v něm odehrává. U Renate Reinsve jsme rovněž na pevné výkony zvyklí. Od rozervaných hrdinek zde však přešla k laskavé mamince. Postava se na první pohled možná zdá neuchopitelná, jde ale jen o odrážení tématu. Ocitáme se v neohraničené situaci, která nemá jasné uchopení. Reinsve to ztvárňuje skvěle. 

Mungiu se kriticky vyjadřuje i ke společenským poměrům, tato rovina však zůstává v pozadí hlavního příběhu. Film se soustředí zejména na soudní proces, jenž většinu času probíhá právě tak, jak divák čeká. Za sebe bych ocenil zaměření na lidštější rozměr a dopady na vztahovost, jde však jen o velmi drobnou výtku.

Kritika norské obdoby našeho OSPODu je patrná, ale opět velmi nenásilná. Mnohem pádnější jsou odsudky, které míří směrem k okolí protagonistů. Sousedé rodiny Gheorgiových, právnička a uznávaný ředitel školy, se zdají jako idylická rodinka, která má plná ústa strachů a soudů. Jenže zatímco si vážení občané spokojeně odsuzují násilnické sousedy, nad jejich hlavami se v pokojíčku jejich dcerka sebepoškozuje a ve vedlejší místnosti se se životem loučí dědeček na vozíku. Má tak horší dopady výchovná facka? Nebo nefunkční komunikace, následkem které si nevšímáme sebevražedných myšlenek svých nejbližších? Mungiu opět neodpovídá, jen nastiňuje. Vypnutí hlavy tak nečekejte. Fjord vás donutí přemýšlet, vybírat si. Co víc si od filmu přát?

Mrkněte na Lajvko, kde pecku probíráme.