Pohádky jsou hodně komplikovaný žánr. Zvlášť ty české. Publikum přesně ví, co chce a filmaři mu to rádi a ochotně servírují až pod nos. Výsledkem tedy je, že většina domácích pohádek je do značné míry stejná. Princové a princezny, staří králové a především čerti. Úplně všude jsou čerti. Hodinářův učeň zkouší jít trošku jinou cestou. Jestli se to jeho tvůrcům vyplatí, zjistíme asi až za pár týdnů, osobně ale oceňuji pokus o malinku jinou českou pohádku. A navíc takovou, na níž ta jinakost není jedinou zajímavou věcí. 

Děj Hodinářova učně se odehrává na konci devatenáctého století v malém městečku, kde se narodil Urban a u jeho kolébky se sešla trojice sudiček. Dva dobráčtí duchové mu prorokují šťastný život a lásku, jejich zlá kolegyně má úplně jiné plány. Čí sudba má větší sílu, ukáže až budoucnost. Ale na tu si chvilku počkáme. Na scéně se totiž objevuje hodinář, jenž zjistí, že Urbanovi by měl v dospělosti patřit obrovský poklad, a tak se osiřelého kluka ujme, začne ho učit řemeslu a plánuje, že ho ožení se svou dcerou Laurou. Ani jeden z mladých hrdinů by s tím neměl problém, pak se ovšem hodinář dozví, že hned po svatbě by měl umřít a z toho nadšený není. Urbana tak pošle do světa s úkolem najít hodinky, které předpovídají smrt. A dokud je nenajde, žádná svatba nebude. Vyhraje nakonec láska a poctivost, nebo lakota a zlo? 

Krom trojice sudiček není v Hodinářově učni téměř žádné nadpřirozeno. Stejně jako žádní princové a princezny, královské dvory a podobné věci. A hrozně dobře se mi na to koukalo. Poetika pohádek Jana Drdy má svoje kouzlo, ale občas se trošku okouká a novinka Jitky Rudolfové ukazuje, že příběhy o velké lásce, dobrodružném putování a boji dobra se zlem můžou fungovat i ve víceméně normálním a obyčejném světě. Na druhou stranu nejsem si úplně jistý, jestli tuhle změnu pohádkového prostředí ocení malí diváci, kteří jsou přeci jenom asi zvyklí právě na ty tradičněji pojaté pohádky. Ovšem malí diváci tu možná budou mít trošku jiné problémy. 

Nechci o Hodinářově učni mluvit jako o realistické pohádce, pořád je to pohádka a v ní se s realitou pracuje velmi volně, ale najde se tu pár scén, které byste možná v tomhle žánru nečekali. Příběh je popravdě občas docela drsný. Když někdo leží v nemocnici a umírá kvůli ztracené lásce, tak to vypadá, že fakt umírá a není to hezký pohled. Když zlá sudička zjistí, že její plány úplně nevyšly, neváhá jednoho ze zloduchů začít přesvědčovat o tom, že by vlastně nebyl blbý nápad Urbana zabít (a pro sichr mu k tomu dá nůž). Hodinářův učeň se nikdy nepromění v něco vyloženě drsného nebo temného, na druhou stranu se odehrává ve světě, kde existuje smrt a zlo se nepotrestá tím, že ho někdo srandovně hodí do rybníka nebo hromady hnoje. 

Pořád tu ale najdeme dost romantiky, humoru, veselých vedlejších postaviček a pár nenásilných poučení na to, aby Hodinářův učeň bez problémů spadal do pohádkového žánru. Jeho jinakost si naštěstí evidentně užívali i herci. Vidět na plátně Viktora Preisse je vždycky radost a jeho hodinář-zloduch má ke klasickým pohádkovým padouchům docela daleko. Nejvíc pozornosti si však pro sebe ukradla Jana Plodková, jako hodně trhlá zlá sudička. V trailerech působila trošku podivně, ve filmu je ale hodně fajn a hodně zábavná. A i ústřední herecká dvojice je dostatečně sympatická na to, abyste jí přáli šťastný konec. 

Přehrajte si trailer Zamrzí snad jedině to, že se tvůrci až příliš často a příliš okatě uchylují k podezřelým náhodám, kdy se hrdinovi povede vyřešit nějaký zásadní problém tím, že byl prostě ve správnou dobu na správném místě a zachoval se jako hrdina. Do pohádkového žánru tyhle šťastné náhody samozřejmě patří, tady ale trošku narušují snahu tvářit se realisticky. Celkově je však Hodinářův učeň fajn pohádková podívaná pro celou rodinu, která se nebojí zkoušet vyprávět trošku jiným způsobem. A docela mu to jde.