Važte si téhle chvíle (možná o ní budete jednou vyprávět dětem :-). Je to s určitostí na dlouhou dobu dopředu poslední poznámka ke kvalitám nějaké české filmové pohádky, kterou si můžete na MovieZone přelouskat. Asi žádný jiný žánr totiž není našemu vkusu tak vzdálen jako neblaze politicky korektní a v českých podmínkách povětšinou řemeslně nezvládnutá pohádková škatulka. Ostatně i já jsem Anděla páně zhlédl jen kvůli tomu, že jsem si spletl kinosály a místo komediálních výlevů Steva Carella musel sosat Gábinu Osvaldovou nebo Jiřího Bartošku. :-) Ale nelitoval jsem…

I když byl začátek víc než krutý. Vizuální pojetí nebe s (ani nezakrývaným) bluescreenem, kdy je do obláčkového pozadí dosazena kamenná brána nebo strohý příbytek, považuji tak trochu za domácí specifikum. Nechce se mi věřit, že by v bohatších filmařských krajích svolili k tak odvážnému pojetí světa bez odpovídajícího trikového zázemí. Na plátně to sice vypadá líp než v traileru, ale pokud ze zásady potřebujete vymazlené digitální efekty, jděte radši rovnou o dům dál. Bez shovívavosti vůči poloprázdnému měšci místních producentů totiž Anděla páně nerozdýcháte hned na jeho startu. A to se opravdu výsledek v kině zpracovává lépe než materiál z upoutávky a mě – jako předem připraveného diváka – vyrušil pouze jednou, v úplném závěru, kdy se plynulý pohyb kamery sráží s lehce trhaným posunem pozadí, což mým rohovkám přivodilo ukázkový „dizzy-efekt“.

Nevím, kolik měl Anděl páně na účtu, ale to, že milionů nebylo dost je patrné i z velice sporých a středověce chladných kulis, ještě víc však z „davových“ scén, kdy mumraj při přípravě na veselku zosobňuje cca. šest lidí, aby následnému obřadu přihlíželo asi osm svatebčanů. Jako by nezbyly kačky na kompars a muselo se tak trochu trapně inscenovat s tím, kdo zrovna byl. Na druhou stranu, výčet negativ tímhle okamžikem víceméně končí. Připoutejte se, jdeme na chválu, kterou by málokdo z nás očekával.

Základní pilíř úspěchu Anděla páně představuje osoba režiséra. Jiří Strach na rozdíl od filmařsky těžce nestíhajících legend české pohádky (Vorlíčkova 90. léta a jemu podobní) ovládá základní formální postupy k natočení solidně ubíhajícího rodinného filmu, v němž na sebe záběry plynule navazují, přičemž jejich montáž se odehrává v častějších než půlminutových intervalech. Ano, i v českém filmu pro děti je tenhle „světový“ zázrak možný. :-) Na režisérovu přístupu jsem ale ze všeho nejvíc ocenil, že se v těch napínavějších pasážích nebojí využít i v tak uměřeném žánru (a sice ne kdovíjak důmyslně, ale přesto s efektem) burácející hudební kulisu made by Miloš Bok a pojmout kupříkladu správcovo zamilování do Dorotky bezmála tak pompézně, jako „útesový“ polibek Jamese Stewarta s Kim Nowak ve Vertigu. Samozřejmě přeháním, ale je příjemné zjistit, že i v chudém domácím prostoru se někdo odhodlá rozburácet naplno repráky a tím dodávat náboj místům, které v porevolučních pohádkách nezbývalo než odzívat jako statickou a televizně nevzrušivou šňůrku obrázků. Samozřejmě nevzývám českého Ridleyho Scotta, ale těší mě, že se v tak shnilém žánru vydá někdo cestou levné, ale přesto účinné efektnosti.

Medaili za zásluhy na koukatelnosti Anděla páně bychom nicméně měli připíchnout scenáristce Lucii Konášové, která i jako autorka těžce schematické a všemi televizními klišé oplývající Dobré čtvrti, sepsala velmi svěží a hlavně vtipnou předlohu, v níž jednoznačně převažuje dospělý humor nad tím infantilním. V rámci bylo-nebylo-snímků sice hodně pokulhávají samotné činy hlavního hrdiny Petronela, který nejprve všechno pokazí, pak poprosí pár nebeských kolegů o pomoc, aby až na samotném závěru mohl učit dětičky dobrým skutkům, ale bortící se dramatický oblouk plně vyvažují slovní hrátky a „nebeské“ glosy, které si v uvoleném podání Ivana Trojana rozhodně zaslouží ohlas na vaši bránici.

Odkazy a férové filmové hlášky, které by Konášové mohl závidět nejeden rádoby generační český film, padají díky obligátně kvalitnímu hereckému podání na úrodnou půdu, z níž vyrůstá překvapivě pohodový a přinejmenším v mém případě i hodně rozesmátý filmový zážitek. Nejsem si jistý, zda by měla Božka Němcová radost, že špičkování ústředních postav neustále přebíjí příběh, ale dovolím si tvrdit, že pro průměrného čtenáře MovieZone bude mít tenhle přístup větší ohlas než vznešená hra na velký filmový kus s hlubokým mravním přesahem. Skutečně, bavil jsem se o chlup víc, než třeba u ambiciózního Tajemného letu. Můžete to risknout sami (což doporučuji hlavně mužské části čtenářstva, která se v nejhorším zabaví alespoň pohledem na Zuzanu Kajnarovou a Kláru Issovou :-).