Možná se ptáte, proč poslední. Je to jednoduché – i takové jméno, jakým Švankmajer bezpochyby je, má problémy se sehnáním peněz; na Hmyz ho vlastně sháněl posledních sedm let. A tak není divu, že do podobného boje se už třiaosmdesátiletý umělec znovu pouštět nehodlá. Je to škoda, jelikož nápady mu zjevně nechybí a nejnovější film ukazuje, že si dál jde svou cestou bez ohledu na současné trendy a standardy. Bez hlubšího rozboru tak lze říci, že náročnější diváci si pošmáknou, zatímco ti, kteří Švankmajera dlouhodobě nechápou, budou kroutit hlavami i tentokrát. Ale takhle rychle to přece neodbydeme.

Musím zmínit, že nejsem hardcore fanouškem surrealismu jako takového ani Švankmajerovy tvorby. Šílené, Spiklence slasti i Lekci Faust mám docela rád, přestože jejich celovečerní formát je možná moc velký výplach i na mě a víc jsem si vychutnal Konec stalinismu v Čechách a především nadčasově geniální Možnosti dialogu. Toto vysvětlení je podle mě důležité, jelikož vztah k režisérově nezkrocené imaginativnosti je tím, co pravděpodobně určí i vaši oblibu Hmyzu.

Tentokrát jde Švankmajer divákovi přece jen trochu víc na ruku než dřív, do výsledného filmu totiž zakomponoval bourání čtvrté stěny v podobě jakéhosi filmu o filmu – sledujeme tak nejen samotné dílo, ale zároveň i vysvětlivky, co bylo jak míněno a jak natáčení probíhalo. V tom je skryt dostatek humoru ve stylu „herci nechápou, co režisér chce“ a jinak hutná alegorická groteska je tak antikatarzně rozmělňována. Samozřejmě se stále jedná o látku pro náročného diváka, ovšem intelektuálové i tak dostanou, co chtějí, a zároveň se dokáže pobavit i běžný divák.

Základní příběh dává vzpomenout třeba na Karamazovy, jelikož pojednává o skupině ochotníků, kteří kdesi na konci světa nacvičují hru bratří Čapků Ze života hmyzu. Ta je neprávem tak trochu pozapomenuta a je jedině dobře, že se díky tomuto filmu trochu připomene, její nadčasovost totiž nelze nedocenit. Ale zpět k příběhu – ochotníci jsou samozřejmě marní a režisér v přísném podání Jaromíra Dulavy, který jako jediný má aspoň trochu ponětí, o co se tam všichni pokoušejí, se je snaží srovnat. Naráží na neschopnost, neochotu a nepochopení, zatímco vnímavý divák cítí vrstevnatost této alegorie. Tu sice lze odsoudit jako intelektuální honírnu, jenže není to až příliš jednoduché?

Postupem času přituhuje, objevují se typické švankmajerovské animace i trochu nechutné záběry hmyzích populací, což dohromady překvapivě funkčně posouvá děj kupředu a zesiluje tíhu vyznění. Čapkové napsali hru před bezmála sto lety, ale nic se nezměnilo, lidé jsou pořád stejní. I kdybyste si žádné jiné poselství či myšlenku z filmu neodnesli, tohle podle mě není málo a jsem spokojen. Švankmajer se tak sice neloučí na úplném vrcholu, ale bohaté kariéře mává stále s hlavou vztyčenou.