Už za pár dnů, asi ne náhodou 17. listopadu, se v kinech konečně objeví netrpělivě vyhlížený dryák Jana Švankmajera. I proto se v médiích začíná rozbíhat naše oblíbená hra na nálepky, v níž o slova jako "provokativní" či "kontroverzní" zakopnete častěji než o pár rozumných poznatků. Přitom mistrovo Šílení má k těmhle přívlastkům extrémně daleko, protože spíš než rozohněnou výpověď připomíná plachou (a plochou) moralitku o stavu dnešního světa, jejíž poselství je zřejmé už po první půlhodince… a výkladová forma důvěrně známá každému, kdo od Švankmajera viděl alespoň jeden film.

Rozjíždím se skepticky, vím o tom - ale smutně se rozbíhal i Švankamajerův nový kousek, který sám pan klasik uvedl (trochu vychytrale) několika větami přímo na plátně. Varoval přitom jednak před pokleslostí svých vyjadřovacích prostředků (které dnešní době přísluší - jako by je Švankmajer nepoužíval odjakživa) a pro jistotu i vypíchl ústřední téma filmu, jímž je věčný názorový střet mezi dvěma různými koncepcemi vedení blázince - liberální, v níž se pacienti "sami léčí" svou volností, a vládou pevné ruky, kde má tělesný trest zásadní výchovnou pozici. Tuhle ideovou rozepři má divákům na vlastních bedrech přinést prosťáček Jean Berlot (Pavel Liška), mravně bezúhonný, duševně čistý, ale stejně tak i naivní a snadno manipulovatelný mládenec, jenž je vlákán do zvráceného, anarchistického a bezbožného světa Markýze (Jan Tříska), který spolu se svými kumpány v blázinci zavedl libertinský přístup k léčbě. A aby mohl Švankmajer rozjímat nad kontrasty, podaří se během času vcelku logicky do blázince znovu zavést právo a disciplínu…

Čím víc dnů mě od konzumace Šílení odděluje, tím větší s ním mám problémy. Nejen že to není film provokativní, nejen že není ničím novátorský, on v zásadě ani není důležitý, protože jeho ubíjející ideová plochost, paradoxně poháněná touhou distribuovat velké myšlenky, mi po pár dnech začala rychle splývat s hloupostí. Ne že by Švankmajerův pohled na naši dobu (a historii vůbec) nebyl primárně podnětný, ale primitivní metaforický základ, kdy blázinec zastupuje svět a dvě pojetí jeho řízení koloběh dějin, jenž je zřejmý a v zásadě i vyčerpaný po několika minutách, v mých očích nedokáže obhájit existenci filmu na vyšší nežli průměrné kvalitativní rovině. A přitom Švankmajerovy myšlenky můžeme v klidu přiřadit mezi ty nadčasové, věčně aktuální a v jakémkoliv jiném díle snad i dráždivé (ačkoliv mně přijdou trochu krátkozraké - čímž nechci Švankmajerovi upírat jeho názor), v průhledném podání stárnoucí legendy, ale jako nedůmyslná a neinvenční kritické proklamace není o moc moudřejší než anarchistické běsnění, které sám kritizuje.

Samozřejmě, že v tom případě by Švankmajera mohl obhájit jeho úvodní proslov s tím, že nynější (chápej ony přespříliš svobodné) povrchní poměry nelze kritizovat jinak než stejně povrchním podobenstvím - ale byl by to pouhý alibismus, který beztak vystačí maximálně na monotónní animované sekvence, kde flákoty masa vylizují pivní půllitry nebo si jinak krátí dlouhou chvíli. :-) Ta koneckonců v kině hned několikrát přišla i na mě, protože jakmile se Švankmajerovy vtípky a leckdy i interesantní monology jeho postav (Markýz a jeho proslov o přírodě) utišily a opět se začalo rozplétat příběhové schéma, znovu a znovu se mi vracel nepříjemný pocit předvídatelného a trestuhodně neoriginálního vypravěčství, využitého pro triviální metaforu, která by k oslavnému cvrlikání potřebovala mnohem větší rafinovanost svého tvůrce....

Švankmajerovská narace je naproti tomu odhadnutelná desítky minut dopředu (mluvím snad o všech motivech a sentencích, které se na plátně zjeví… aneb co se asi stane, když Berlot osvobodí původního ředitele blázince atd. atd.), což mi při nižším dávkování humoru i divácky intenzivních sekvencí prostě vadí. Sáhodlouze oddalované peripetie za sebe Švankmajer totiž řadí toliko mechanicky, až se i z pod rukou rozjíveného surrealisty se zálibou v braku vyřítí nudná snobárna. A Šílení se tak mnohem razantněji blíží k plytkému akademismu než k provokativní a sofistikované filmové hře, o níž Švankmajer i při vší proklamované pokleslosti bezesporu usiloval. Inteligence, věhlas a vysoké tvůrčí motivace holt k hlubokomyslným dílům nevedou tak automaticky, jak bychom si snad i my sami přáli.